Zeitz Theophil

Teophil Johann Zeitz (česky Bohumír/Bohumil Zajíc) se před válkou oženil do Velkých Hoštic. V srpnu 1941 narukoval německé armádě (Wehrmachtu) do Metzu, kde absolvoval autoškolu u Kraftfahr-Ersatz-Abteilung 8. Poté byl přemístěn k Artillerie-Abteilung 624. Artillerie-Abteilung 624 se skládal z jedné baterie o třech 210 mm moždířích, dvou baterií o dvou 305 mm moždířích (od února 1940 tři baterie). Po skončení polského tažení tvořil tento oddíl rezervu OKH.

Pak byl přidělen ke skupině armád A, aby se podílel na obléhání Sevastopole. V říjnu téhož roku přidělil se tento oddíl k 11. armádě, dislokované u Leningradu, náležející skupině armád Sever. Od prosince 1944 do konce války byl Artillerie-Abteilung 624 v obklíčení v Kuronsku. Zeitz sloužil u této jednotky po celou válku a vystřídal různé druhy nákladních automobilů. Vozil proviant i munici. Dne 09.05.1945 padl v Kuronsku do zajetí. Ze zajateckého tábora v Rusku byl později transportován do zajateckého tábora v Táboře.

†

Vyznamenání:

• Bewährungsabzeichen für Kraftfahrer

Níže si můžete přečíst přepis originálního dopisu, který nám Theophil Zaslal.

Narodil jsem se 9.5. 1916 Groß Hoschütz. Měl jsem nastoupit prezenční službu u československé armády, ale byl jsem uznán neschopným služby. Přesto mě za několik let povolali k Wehrmachtu. Protože jsem nešel na vojnu a byl jsem nezaměstnaný, musel se hlásit na stavbě bunkrů . Bylo to někde u Hlučína, kladl jsem tam kabely. Kde byla cesta, tam jsme kopali hlouběji, kvůli bombardování, v poli jsme kopali jenom metr.

Na začátku války jsem netušil, že mě odvedou, ale kupodivu mě v srpnu 1941 odvedli. Ani jsem nemusel rukovat k RAD, mladší ročníky tam ale musely. Díky bohu jsem narukoval do Metzu (Francie), tam jsem dělal autoškolu, kterou jsem úspěšně absolvoval, třebaže jsem neuměl dobře německy. Sloužil jsem u Kraftfahr-Ersatz Abteilung 8. Poté mě přidělili jako řidiče k těžkému dělostřelectvu (zřejmě Artillerie-Abteilung 624). Moje jednotka byla v červnu 1942 odeslána na Krym dobývat pevnost Sevastopol. Měli jsme 21 cm moždíře. Nabíjely se takovými pytlíky s prachem, na které se dávala patrona.

(Artillerie-Abteilung 624 se skládal z jedné baterie o třech 210 mm moždířích, dvou baterií o dvou 305 mm moždířích (od února 1940 tři baterie). Po skončení Polského tažení tvořil tento oddíl rezervu OKH. Pak byl přidělen ke skupině armád A, aby se podílel na obléhání Sevastopole. V říjnu téhož roku přidělil tento oddíl k 11. armádě, dislokované u Leningradu, náležející skupině armád Sever. Od prosince 1944 do konce války byl Art.-Abt. 624 v obklíčení v Kuronsku.)

Ani jsem si nevystřelil, naštěstí se nenaskytla možnost. Nemusel jsem toho použít ani v sebeobraně. Já neměl žádného nepřítele, mi Rusové nic neudělali, ale musel jsem proti nim bojovat, proč? Válka je strašná. Padli v ní dva bratři, Josef (1907) a Emil (1910). Josef byl ženatý. Třetí bratr zemřel na tuberkulózu. Nikdy jsem nebyl voják, zkrátka mě to k vojsku netíhlo, takže jsem byl rád, že ze mě udělali řidiče. Jezdil jsem jak s pasákem, tak s normálníma autama. Vozili jsme všechno možné, převážně munici. Když mě přidělili ke kuchyni, vozil jsem proviant. Vzpomínám si, že tehdy jsme ještě měli u oddílu staré české škodovky. Ty, když dosloužily, šly do šrotu.

Pak nás převeleli k Leningradu, pamatuji si na Ladožské jezero, protože jsme poblíž jednu dobu pobývali. Jenže jak se postupně hroutila fronta, muselo se ustupovat. Ústup se dělal tak, že se vytvořila fronta, vykopaly se zákopy a ty se po určitou dobu musely držet. Pak se ustoupilo znovu a pár desítek kilometrů a celý postup se opakoval. Tomu jsem říkali plánovaný ústup. Takhle jsme ustupovali podél Baltského moře, až Kurlandu nás odřízli. My jsme jim dali pokoj, oni nám dali pokoj a nebojovalo se. Naštěstí.

Ani jsem neuměl pořádně německy, v dětství jsem chodil jen na české školy. Takže vojna mi dala snad to, že jsem se naučil německy a posléze Rusky, protože jsem v zajetí dělal tlumočníka.

Na konci války se naše jednotka nacházela v Lotyšsku, žili jsem tam na takovém pěkném statku. Třebaže Německo kapitulovalo 8. května, my jsme se vzdali až 9. května, tušili jsem to předem, že bude konec, ale nesměli jsme o tom mluvit, protože by to bylo kažení morálky. S poddůstojníky jsme si už tykali, protože ti snad měli ještě větší strach než my. Ani nás nebuzerovali, byli jsme všichni za jedno. Nejhorší byli takoví ti hrdinové, těm najednou sklaplo, měli šílený strach, ti se modlili otčenáš. Jsem jim říkal: „Je to možné, že se umíš modlit, když jsi byl předtím takový velký hrdina?“ Není možné, že by někdo neměl strach, každý má strach, protože když se začne jednat o tvůj život, tak jde do úzkých. Podle mě hrdinové neexistují, jen tehdy, když je dobře, ale když začne jít do tuhého, jsou hrdinové ti tam.

(Rodiče: Josef Zajitz a Rosalie Zajitz roz. Machon)

Zeitz Theophil – svatební foto