Hlučínsko

Hranici mezi monarchiemi tvořila řeka Opava. Pod Vinnou horou v Hlučíně stál hraniční most, jehož zábradlí bylo z poloviny natřeno pruskými a z poloviny rakousko-uherskými barvami.

Když se na troskách rozvrácených monarchií po ukončení první světové války začaly rodit nové státy, nebyla jejich výsledná podoba ani automatická, ani předem rozhodnutá. Každý z nově vznikajících státních útvarů tehdy vynakládal nemalé úsilí, aby si vylepšil hranice, a tak neváhal průběžně vznášet nároky na různá území svých sousedů. Jakkoliv byly cíle těchto snah především strategické, tedy zejména vojenské a hospodářské, zdůvodňovali státy své požadavky na základě historického ale i národního práva. Všechny vznikající státní útvary se profilovaly jako národní a podle tehdejších představ bylo jedním z jejich hlavních smyslů zastřešit členy svého národa pod celek společného státu. Koncepce národního státu ovšem narážela na své limity zejména v oblastech jeho hranic, kde nejenže žily skupiny obyvatel vykazující znaky vícero společenství, ale v případě českých zemích zde žilo také početné německé etnikum. Přesto se národní státy rády poohlížely za své hranice, kde často sídlily komunity vykazující podobnost se státním národem. Jelikož nacionální doktrína patřila k čelným idejím a ideologiím tehdejší doby, považovalo se za přirozené povýšit zachování národnosti nad jiné aspekty lidského života. Ve snaze zachránit komunity označované jako národnostní menšiny před asimilací byly vyvíjeny nejrůznější aktivity, z nichž tu nejefektivnější představovalo přičlenění daného území ke státnímu celku dominantního národa. Úspěšná aplikace této teorie proběhla ve Slezsku a jedním z výsledků bylo vytvoření Hlučínska.

Hlučínsko vzniklo až dva roky po první světové válce, 4. února 1920, a představovalo největší územní zisk Československa na poražených mocnostech. Společně s ním byla k republice připojena ještě oblast Valticka a Vitorazska. Hlučínsko však dominovalo jak rozlohou a počtem obyvatel, tak i koncentrací přírodních zdrojů a infrastrukturou. Hlavní důvod připojení tohoto území byl historického a etnického charakteru. Obyvatelé žijící na tomto území byli považováni za germanizované příslušníky českého národa, které bylo třeba zachránit před úplnou záhubou v „moři německého živlu“. A protože se k národnostním požadavkům přidaly i historické nároky, stalo se nově vzniklé Hlučínsko jedinou částí Slezska, které bylo v roce 1742 připojeno k pruskému království, a opět se dostalo do svazku s českými zeměmi.

Čára mezi Ketří a Bohumínem definovala budoucí severní hranici Hlučínska.

Protože Hlučínsko nikdy dříve neexistovalo, neexistovala ani jeho severní hranice. Když tedy měla Německá říše odstoupit Československu část okresu Ratiboř, nebylo vůbec jasné kudy by měla nová hranice vést. Situaci zcela překvapivě vyřešil předseda plebiscitní komise, jež tehdy ve Slezsku působila, francouzský generál Henri le Rond. Jednoduše narýsoval podle pravítka do mapy čáru a podle ní určil, která část okresu připadne Československu. Protože linie u několika obcí protínala katastr zhruba v jeho polovině, protáhlo se definitivní dořešení vedení hranice až do roku 1923, kdy byly k Československu připojeny ještě obce Hať a Píšť. Hlučínsko ve své dnešní podobě tak bylo konečně zformováno.

Hlučínské náměstí v den připojení regionu k Československu, 4. února 1920.

Z právního hlediska upravovala přičlenění Hlučínska k Československu Versailleská dohoda jejíž 83. článek přesně vymezil předchozí mapový náčrt generála Le Ronda. Území nebylo začleněno do plebiscitu, který se to dobou připravoval v ostatních částech Horního Slezska. Obyvatelé tedy nedostali žádnou šanci, aby projevili svůj názor na plánované územní změny. Nelze se tedy příliš podivovat, že se mezi nimi přičlenění regionu k Československé republice nesetkalo s příznivou odezvou. Veškeré hospodářské a sociální vazby byly orientovány na sever do slezské Ratiboře, která byla nejen správním, ale i ekonomickým centrem oblasti. Hlavní tah železné dráhy vedl z Opavy do Ratiboře, zatímco vedlejší větev se odvíjela do Hlučína. To se nyní obrátilo. Široká řada šlechtických dominií byla přeťata státní hranicí a ocitla se tak na samém okraji rentability. Například panství knížete Lichnovského, založené z velké části na pěstování a následném zpracování lnu, se nyní ocitlo ve třech státech. Pokud tedy chtěl majitel panství dopravit len do své továrny, která se nyní nacházela v Československu, musel surovinu dvakrát proclít. Hlavní faktor obecné nespokojenosti ovšem spočíval ve smýšlení Hlučíňanů. V důsledku německého školství, vojenské služby, sezonní migrace do říšského vnitrozemí a celkové socializace v německém prostředí se ta generace Hlučíňanů, která se nacházela v produktivním věku, plně integrovala do společenství německého národa. Česká národní myšlenka byla této generaci zcela cizí. Ačkoliv se tehdy Hlučíňané označovali za Moravce, neneslo toto pojmenování nacionální význam. Označení odkazovalo na příslušnost komunity k moravské církevní provincii a v kolektivní paměti možná uchovávalo i vzpomínku na dávnou příslušnost k moravskému markrabství. Smýšlení „Moravců“ se však odehrávalo výhradně v „předmoderních“ rámcích, kdy nejdůležitější složky identity představovala konfese a územní příslušnost. Když se pak na přelomu 19. a 20. století začal vkrádat do myšlenkového světa Hlučíňanů nacionalismus, byla to ovšem jeho německá forma. Nelze se tedy divit postojům, jaké v roce 1920 drtivá většina obyvatel Hlučínska zaujala. Připojení ke státu, který existoval teprve dva roky, k němuž nezaujímali žádný vztah a který stavěl na principech jako svoboda, demokracie či náboženská volnost, prostě nechápali.

Hraniční budka s československým a německým celníkem.

Po dobu první republiky nebyla státní politika vůči Hlučínsku příliš šťastná. Území, ačkoliv tvořilo samostatný okres, nespadalo pod správu slezské zemské vlády, ale přímo pod agendu zemského prezidenta Josefa Šrámka, který zároveň stál ve funkci zplnomocněného komisaře pro Jižní Ratibořsko, tedy Hlučínsko. Na tom by nemuselo být až tak moc zvláštního, kdyby komisař nedisponoval mimořádnými exekutivními pravomocemi a kdyby tento stav netrval plných sedm let, prakticky do zrušení samostatné slezské země. V symbolické rovině tím Československo popřelo demokratické principy a brzy se ukázalo, že k porušování demokracie došlo i v přímém výkonu politiky. Nejzřetelnějším příkladem byla neochota zřizovat na Hlučínsku německé školství, ačkoliv podle platných zákonů byly v řadě případů splněny stanovené podmínky. Stát se totiž obával další germanizace Hlučíňanů, a tak se je všemi možnými způsoby snažil „probudit“ k češství. Během sčítání ledu nebyla uznávána nahlášená německá národnost, pokud dotyčný jedinec neprokázal aktivní znalost německého jazyka na požadované úrovni. Protože jazykové dovednosti v drtivé většině nedostačovaly, docházelo ve sčítacích operátech k úřednímu pozměnění národnosti z německé na československou. U osob, které se ohrazovaly proti tomuto postupu, došlo dokonce k opatřením represivního charakteru. Obdobná situace nastala i v oblasti školství, kde československý stát nejenže odmítal zřizovat německé menšinové školy (na Hlučínsku existovaly německé školy pouze v německých obcích Sudice a Třebom), ale také se snažil aktivně zabránit, aby děti z Hlučínska dojížděly do německých škol v Opavě. Zatímco rodiče hlučínských dětí lpěli na znalosti německého jazyka především z ekonomických důvodů, aby se jejich ratolesti posléze uplatnily na pracovním trhu, státní moc oproti tomu nechtěla dopustit germanizaci dorůstající generace Hlučíňanů. Československá republika, stejně jako později nacistické Německo neváhala vymáhat loajalitu ekonomickými prostředky. V tomto směru posloužila pozemková reforma, během které byla přerozdělována velkostatkářská půda bezzemkům a malorolníkům. Kromě tlaku na angažovanost občanů v československých spolcích obvykle nebyl umožněn prodej pozemků, ale jen pouhý pronájem. To umožňovalo držet lepší kontrolu nad chováním Hlučíňanů a jejich případnou perzekuci odnětím půdy v případě protistátních prohřešků. Takový postup se v konečném důsledku ukázal jako kontraproduktivní, poněvadž v obyvatelích vzbuzoval přesně opačné reakce.

Německá propagandistická pohlednice informující o výsledcích voleb.

Nelze pominout, že za éry první československé republiky potkaly Hlučínsko štědré státní investice. V oblasti infrastruktury byla dokončena železniční trať do příostravských Petřkovic, ačkoliv k propojení s Ostravou již nedošlo. Rekonstrukci či novou výstavbu zaznamenala řada silničních komunikací. Nejrozsáhlejší investice se ovšem dotkly školství. V celkově sedmi hlučínských obcích byly zřízeny či nově postaveny školní budovy, přičemž město Hlučín coby sídlo okresu získalo vlastní reálné gymnázium, které se brzy po svém vzniku mohlo přestěhovat do nového reprezentativního areálu. Ačkoliv tato opatření neřešila nelichotivý stav vyučovacích podmínek plošně, přeci jen nelze upřít velkorysost, která byla školní oblasti věnována. Státní zásah postihl také ekonomickou sféru, když byla za účelem vytvoření alespoň 100 pracovních míst zřízena tabáková továrna v prostorách zkrachovalé továrny na len. Od poloviny 30. let měla podpořit zaměstnanost také výstavba pohraničních pevností. Její podíl na zvýšení zaměstnanosti Hlučíňanů však doposud čeká na zhodnocení historickou vědou.

Pásmo opevnění severovýchodně od Darkoviček.

Situace se zkomplikovala s vypuknutím hospodářské krize, která tvrdě postihla zejména československé pohraničí. Ani Hlučínsko nebylo ušetřeno, ačkoliv se jednalo převážně o zemědělskou oblast. Většina obyvatel spadala do skupiny domkařů čili kovozemědělců, kteří byli závislí na sezonním zaměstnání v sekundárním sektoru. Zejména zedníci a tesaři z Hlučínska si tehdy vydobyli proslulost, která přetrvala až do sklonku 20. století. Poněvadž průmyslové Ostravsko nedokázalo uspokojit hlad po práci, nacházel čím dál rostoucí počet Hlučíňanů své uplatnění v Německu. Také zde se brzy projevil tlak státní moci, která nejenže neváhala upřednostňovat zahraniční pracovníky z Hlučínska před domácími obyvateli, aby se tak ukázala v lepším světle, ale netrvalo dlouho a nacistický režim začal rovněž požadovat projevy loajality. Hlučíňané tak začali vstupovat do sudetoněmecké strany, ať už z přesvědčení nebo pod tíhou ekonomické situace. To se v polovině třicátých let projevilo na výrazné proměně politického spektra. Tradiční katolické a zemědělské strany, jež v regionu vždy dominovaly, výrazně ztratily ve prospěch Henleinovy SdP.

Příjezd německé armády do Hlučína.

Když počátkem října 1938 začaly Hlučínsko obsazovat oddíly wehrmachtu, naplnily se touhy a očekávání značné části místních obyvatel. Brzy se však mělo ukázat, že nepůjde o návrat poměrů, jaké si většina pamatovala z dob císařského Německa, ale že nacistický režim stojí na zcela jiných základech. Ihned po připojení k říši se Hlučíňané stali říšskoněmeckými občany. Stát na ně pohlížel jako na rodilé Němce a jejich domov považoval za historicky říšské území. Argumentace historickou příslušností k Německu podporovala interpretaci jejich nové identity. Hlučínsko se totiž nestalo součástí sudetské župy, ale bylo opět přičleněno ke svému starému okresu Ratiboř. Na pomyslné škále „němectví“ tak Hlučíňané převýšili například Němce ze Sudet či z jiných připojených území. Spokojenost s novým stavem se ostatně projevila i v takových projevech jako bylo poněmčování příjmení, dobrovolné vstupy do armády nebo do nacistických spolků a složek. Hlučíňanům nebyly oficiálně kladeny překážky pro službu u různých druhů zbraní, takže nepřekvapí, že oproti jiným částem českých zemí odtud daleko více osob sloužilo u letectva, námořnictva, Waffen-SS, či v důstojnickém sboru. V praxi se sice i příslušníci Hlučínska někdy potkávali s posměšky a diskriminací ze strany spolubojovníků, zpravidla je ale můžeme postavit naroveň jiným německým vojákům. Teprve s rostoucím odcházením zdejších mužů na bojiště světového konfliktu začala ve společnosti rašit nespokojenost a pnutí. Vesnice zůstaly domovem žen, dětí, seniorů a válečných zajatců, obživa a starost o domácnost ležely plně na bedrech hospodyní. Do toho se stále častěji stávaly součástí běžného života pietní akty a zádušní mše za padlé manžely a syny. Poměrně nelibě Hlučíňané také nesli, že jim režim zakazoval užívání jejich slezského dialektu, který provozovali v neformálním styku. Zapojení do odbojových struktur zde nicméně zůstalo okrajovou záležitostí. Několik osob bylo uvězněno (v některých případech dokonce i popraveno) v koncentračních táborech pro své pročeskoslovenské aktivity v předválečném období. Významnějšího zapojení doznal zahraniční odboj, kterého se zúčastnilo necelých 300 Hlučíňanů.

Muži z Oldřišova při odvodu v Kravařích.

V závěru války se Hlučínsko stalo frontovou oblastí. V důsledku neúspěchu počátečních fází ostravské operace se hlavní směr ofenzivy přesunul do oblasti Hlučínska. Než však započal samotný útok, zastavila se fronta na více než 14 dnů a nechala působit své pustošivé účinky. Více než 500 civilních obyvatel přišlo během bojů o život a značná část zástavby podlehla zkáze. Jelikož byli Hlučíňané plnoprávnými německými příslušníky, vztahovala se na ně i branná povinnost. Kolik jich k ozbrojeným silám Německa narukovalo, není přesně známo. Kvalifikované odhady však hovoří o více než 12 000 mužích. Ztráty hlučínských vojáků poněkud přesáhly německý průměr. O život ve válce přišlo nebo zůstalo nezvěstných na 3600 mužů, což představuje 30% původního stavu. Svého manžela a otce pak ztratilo 1 000 žen, respektive 2 500 dětí.


Válka zanechala na Hlučínsku nesmazatelnou stopu. Řada vesnic byla poničena z více než 80 %.

Po válce se Hlučínsko stalo opět součástí českých zemí. Jeho obyvatelstvo nebylo vysídleno, ačkoliv se o to některé politické strany zasazovaly. Padly by totiž všechny prvorepublikové argumenty a konstrukce, podle kterých byli Hlučíňané nazíráni jako Češi. Region se postupně začal vzpamatovávat z válečných škod, stejně jako z utrpěných traumat. V padesátých letech potkala Hlučínsko industrializace i kolektivizace v duchu dobových trendů. Nastal úbytek pracovníků v zemědělství, stejně jako prosazení ostravské průmyslové oblasti coby dominantního zaměstnavatele. V roce 1960 došlo ke zrušení okresu Hlučín, což zapříčinilo „optickou“ likvidaci letitého hlučínského problému, ale i reálnou ztrátu politické a správní samostatnosti. Absence formální existence Hlučínska nebyla dořešena dodnes. Ačkoliv zde žije téměř 80 tisíc obyvatel, nemá region právní subjektivitu ani instituce, které by jej reprezentovaly na patřičné úrovni (např. krajské muzeum). Vědomí vzájemné sounáležitosti však již přes dvacet let dostatečně dokládá dobrovolný svazek hlučínských obcí.