Swatzina Alois

Swatzina Alois pocházel ze 14 sourozenců. Sloužil u Československé armády a následně narukoval k Wehrmachtu. Válku přežil a ze zajetí se vrátil domů. Jeho rodina nám poskytla nádherné paměti psané v ICH formě přímo samotným Aloisem. Včetně básně z roku 1979, kdy z 14 sourozenců žili už pouze dva. Přemýšleli jsme jak tento text zpracovat, ale jsme toho názoru, že nejlepší bude, když si jej vychutnáte v autorském originále (pouze s lehkou korekcí).

Následující text pochází přímo z pera Aloise Svačiny (Aloise Swatziny)

II. Světová válka

V letech 1936–1938 jsem aktivně vykonával vojenskou službu u dragounského pluku v Hodoníně. Dne 10.10.1938 mě propustili z Československé armády a já se vrátil domů. V té době bylo již Hlučínsko deset dní obsazeno Německou armádou a přičleněno k Německé říši. Já jsem byl znovu přijat jako hospodářský adjunkt na statek města Ostravy – Hošťálkovice.

Dne 28.8.1939 jsem se oženil s Marií Kolářovou. Jako říšský Němec jsem dostal dne 15.12.1939 povolávací rozkaz do Německé armády. Protože jsem neuměl dobře německy, byl jsem přijat jako svobodník, i když jsem měl v Československé armádě hodnost desátníka. V německé armádě jsem sloužil jako podkoní, později jako spojka u velitele zásobovacího oddílu a také jako přední jezdec u potažného dělostřelectva v úseku Staraja Rus, Leningrad, Veliké Luky. Do první bojové linie jsem se nedostal. Nebylo to lehké odejít z domova do války a opustit tak milovanou ženu, která čekala první dítě. Naštěstí jsme hned nebyli nasazeni na frontu, ale museli jsme absolvovat odborný výcvik v Mikulovicích, abychom se byli schopni zapojit do války. Ke konci výcviku byly provedeny velké strategické manévry. V té době jsme byli ubytováni v několika obcích. Já ještě s jedním vojákem jsme bydleli u jednoho sedláka, který vlastnil tři páry koní a další zvířata. Já jsem měl tři koně, jednoho pro velitele praporu a kolega se staral také o tři koně, kteří byli určeni důstojníkům. Bylo období žní. V době volna jsme proto pomáhali při svozu obilí a výmlatu. Za tuto výpomoc jsme dostávali stravu a naši vojenskou jsme dali jeho psům. Manévry trvaly zhruba deset dní. Pro nás to byla rekreace, i proto jsme byli oblíbeni u civilního obyvatelstva.

Před nasazením do války byl můj velitel praporu nemocný a na jeho místo byl nasazen jiný major, který když zjistil, že neovládám plynně němčinu, tak mě přeřadil k pěšákům. Směr nasazení naší divize byla Belgie a dále úsek střední Francie směrem na Paříž. Denně jsme ušli několik desítek kilometrů. Po několika dnech jsme byli zastaveni francouzskými vojáky. Rozvinuli jsme se po poli a u menšího kopce došlo k přestřelce. Dostali jsme povel, abychom se zakopali. Těsně před naší četou došlo z levé strany ke střelbě. Velitel čety dostal rozkaz, aby zjistil sílu střelců. Vybral pět vojáků, kteří měli jít na průzkum. Já jsem byl určen velitelem výzkumného družstva. Rozvinuli jsme se v pšeničném poli. Šli jsme zhruba 3–5 metrů od sebe a 4–5 metrů za sebou. Cirka 200 metrů od nás začaly z levé strany 2 kulomety palbu. Ulehli jsme. Náš úkol byl splněn. Zjistili jsme sílu nepřítele. Bohužel dva vojáci tento průzkum zaplatili životem. Když jsem chodil ještě do poddůstojnické školy naučil jsem se jednu důležitou zásadu. Při střelbě z pušky trvá zamíření zhruba 5 vteřin, a proto nesmíme déle než 5 vteřin ležet na zemi nebo utíkat. Kolikrát mi tato zásada zachránila život. Jakmile jsem byl z dosahu střelby, snažil jsem se najít svého důstojníka, abych ho informoval o splnění rozkazu. Přitom jsem si všiml, že do naší čety střílí naše další četa, která si nás spletla s nepřítelem. Nahlásil jsem splnění rozkazu a informoval ho o střelbě do vlastních řad. Slíbil mi vyznamenání. Zůstalo však při slibu. Francouzi se dali na ústup a my je pronásledovali směrem k Paříži a na Orleans. Kapitulovali.

K našemu praporu se vrátil nemocný a již uzdravený velitel, který mě chtěl pro sebe opět jako spojku. Důvodem byla neschopnost mého předchůdce, který se ztratil i s třemi koňmi a pak byl nalezen podnapilý. Po několika dnech, kdy jsme se vraceli zpět do Německa, jsme dostali neplacenou dovolenou. V květnu 1940 jsme byli nasazeni jako Kustenbevachum (oddíl pobřežního dělostřelectva pozemního vojska), našim úkolem bylo obsadit mořské pobřeží na jihozápadě Francie od města La Rochelle po Bordeaux. Bydlel jsem s vojáky z Hlučína na jednom pokoji a měli jsme nádherný výhled na moře vzdálené 15 metrů. Připadal jsem si jako na dovolené. Každý voják se musel naučit plavat a nejméně 20 minut se udržen nad vodou. Koupali jsme se denně. Denně jsem jezdil se svým velitelem na kontrolu našich vojáků, jak hlídkují obsazené pobřeží. Tak jsme žili až do Vánoc 1941.

Potom jsme jeli vlakem do Ruska na východní frontu. Na Silvestra jsme projížděli Štětínem a 13. ledna 1942 jsme dojeli do Novgorodu, kde nás čekala zima mínus 52 stupňů Celsia. Kolem půlnoci většina vojáků nasedla do nákladních aut, která je rozvážela na frontu. Já a ostatní co jsme měli koně a zásoby jsme zůstali ve vagonech. Ve 4 hodiny ráno již přiváželi zraněné a omrzlé vojáky. V pluku, který přijel bojovat do Ruska byli mí dva známí z Hošťálkovic Glumbík a Chlamuza. Naše zásobovací kolona se dala na pochod za svými vojáky. Byly zde obrovské závěje. Množství sněhu sahalo do výšky necelých 2 metrů. Upravená byla pouze jedna cesta, zřejmě hlavní. Jako spojka na koni jsem často kolonu kontroloval, zdali je v pořádku a situaci hlásil vedoucímu kolony. Během pochodu jsme projeli několik dalších vesnic. Od vedoucího kolony jsem dostal rozkaz, abych v další vesnici zajistil ubytování, protože se blížila noc. Dojel jsem do vesnice, která byla jen pár minut vzdálená od fronty, na které se bojovalo. Přítomný důstojník se na mně udiveně a zároveň nevěřícně podíval, když jsem mu hlásil, jaký rozkaz chci splnit. Poslal mne hned zpět ke své koloně, abychom zaujali obrannou pozici. V naší koloně byl hrozný zmatek, i dalších vojenských jednotek se zmocňovala panika. Ptal jsem se co se děje a vojáci mi odpověděli, že Rusové se dostali přes naši linii a ženou se na nás. Důstojníci utekli jako první. Snažil jsem se zachovat si chladnou hlavu a přikázal jsem vojákům, aby zaujali obrannou pozici. Vojáci se trochu uklidnili a začali stavět barikády. Spatřil jsem našeho velitele. Ten se zprvu divil, kdo dal příkaz do obrany, ale souhlasil. Přesilu jsme nemohli udržet a nastala panika.

Všichni se dali na útěk. První auto v koloně bylo zasaženo ruskou střelbou. Vrak auta zatarasil cestu, kolem byly samé závěje. Jedinou možností bylo projít kolem vraku auta. Procházet se dalo pouze po jednotlivcích, což zpomalilo ústup. Další část cesty byla pod palbou kulometů. Dál byl jen les. Měl jsem u sebe tři koně. Jeden byl můj, druhý majora a třetí vedoucího vozatajstva. Jednoho koně jsem pustil, zbylé dva jsem vedl pěšky vedle sebe, aby mě chránili. Najednou jsem zjistil, že můj kůň kulhá a krvácí, koně jsem pustil. S posledním koněm jsem se dostal do bezpečí. Blízko byl les moje záchrana. Netušil jsem, co bude dál. Přiřadil jsem se ke skupině pěti vojáků, kteří unikli. Bylo to severozápadně od Moskvy a naším cílem bylo město Veliké Luky, což představovalo překonat vzdálenost 250 kilometrů. Jízdu na koních jsme střídali s chůzí abychom neumrzli. Jedli jsme zásoby, které nám brzy došly. Byli jsme odkázáni pouze na milost ruského obyvatelstva. Ve vesnicích jsme se příliš nezdržovali, protože jsme nevěděli, co se děje na frontě. Spali jsme velmi málo. Často jsme usínali na koních. Po pěti dnech jsme byli zadrženi německými vojáky, kteří nám sdělili, že se nacházíme ve Velikých Lukách a že německá vojska jsou na ústupu. Měli jsme být zařazeni k jiným vojenským četám.

Dověděli jsme se, že naše divize je rozdělena a že z našeho pluku (3 tisíce mužů) zůstalo zdravých pouze 17. Zbytek zimy se sestavovaly nové pluky, rozšiřovaly se divize. Ke mně přibylo 4–5 vojáků s koňmi a vozy. Dostali za úkol získat proviant. Vezli jsme lihoviny, čokoládu, tabák, cigarety a další o které měli obyvatelé ruských vesnic zájem. Projížděli jsme vesnice, které byly od sebe vzdáleny i několik desítek kilometrů. My jsme měli na oplátku zájem o brambory, mouku, zvířata na maso, ovoce a zeleninu. Bývali jsme i několik dní na cestách, ale s obyvateli jsme vycházeli. Na frontách byl zdánlivý klid a ticho. Obě strany doplňovaly stavy vojáků a připravovaly se na další boje. Dělostřelectvo, které se neúčastnilo bojů přímo na frontě, utrpělo také velké ztráty. Při doplňování stavů jsem získal novou pozici. Začal jsem fungovat jako přední jezdec u dvojspřeží koní, které táhlo děla. Nikdy nezapomenu, jak jsme tahali těžká děla do velikého kopce, na kterém byla selská usedlost, kde jsme připravili děla do dělostřelecké pozice. Když jsme odcházeli nastaly výbuchy a celá usedlost začala hořet. Nám vojákům se nestalo nic, ale přišli jsme o všechny koně. Odhalilo nás ruské dělostřelectvo, které mělo dobré pozorovatele a dobrou mušku. Po několika dnech jsme dostali nové koně a další úkol svážet prázdné dělostřelecké nábojnice. Ještě nebyly všechny sebrané, když na nás začali střílet Rusové. Rychle jsem seskočil z koně, kočí na vůz a ujížděli jsme pryč. Bohužel jsem přišel zase o svého náručního koně, již pátého ve válce. Po této příhodě jsem si vzpomněl na ruskou kartářku, která mi před pár lety v Rusku věštila z ruky budoucnost. Říkala, že ve válce prožiju mnoho utrpení a bolestí, ale že nebudu raněn a dožiju se vysokého věku.

O několik dní později jsem já a dalších 5 vojáků byli převezeni k Ilmeňskému jezeru v Lotyšsku, které mělo 40 x 60 kilometrů. Našim úkolem bylo hlídat pásmo v délce několika kilometrů, kdyby se objevila nepřátelská plavidla. Byli jsme ubytováni v dřevěné chaloupce asi 15 až 20 metrů od břehu jezera, kde byly zákopy. Obyvatelé se chovali přátelsky. Na frontě byl klid. Německá vojska byla stále na ústupu. Rusové postupovali na Berlín. Byli jsme obklíčeni. Doufali jsme, že se blíží konec války. Německá armáda přišla o hodně vojáků a celkově utrpěla velké ztráty. Bylo 5. března 1945. Na území Lotyšska jsme byli obklíčeni několik měsíců. Zbytky našich vojáků se rozhodlo, že se pokusí z obklíčení uniknout. To znamenalo dostat se přes takzvanou kurlandskou frontu. Nastaly důkladné přípravy. Po zjištění, že chybí dopravní prostředky na vojenskou munici, velitel rozhodlo nasazení 2 párů koní se sáněmi. Přípravy jsem se měl zúčastnit já a jeden dobrovolník ze skupiny takzvaných Vlasovců ze zásobování. Pod mírným kopcem jsme se seřadili. První jely tanky, pěšáci, pak my s municí a za námi lehké a těžké dělostřelectvo. V 10 hodin dopoledne byl dán povel k útoku. Nad našimi hlavami přeletělo několik bombardérů. Ty se snažilo sestřelit naše dělostřelectvo. Vzájemný útok trval asi hodinu. Poté vyjely do útoku naše tanky a my s municí taženou koňmi za nimi. Nastalo pravé peklo. Vybavenější Ruská armáda na nás spustila rakety takzvané Kaťuše a vyslala do útoku své dělostřelectvo. Ležel jsem v půlmetrové závěji a držel opratě svých koní. Čekal jsem na smrt. Asi 50 metrů ode mne byl velký vojenský úkryt, ze kterého na mě volalo 5 vojáků. Pustil jsem opratě a běžel se schovat. Ani ne za půl hodiny vybuchl u mých koní granát menší ráže. Koně se daly na útěk. Utíkal jsem za nimi. Po pár metrech slyším silný výbuch. Ruští vojáci zasáhli úkryt. I přes převahu Rusů jsme kopec dobyli a fronta se posunula dál. Hledal jsem své koně. Sáně se zachytily o keř a koně stáli, nemohli dál. Vtom granát zasáhl jednoho z koní. Málem jsem ohluchl. Měl jsem šok a nemohl mluvit. Nedaleko byl bunkr, do kterého mě odvedl důstojník, který to viděl. Byla už tma, dostal jsem čokoládu a jídlo.

Venku střílení utichlo jen občas padl výstřel. Nejvíc bylo vidět světelné rakety, které přesně označovaly směr fronty. Naše rakety byly světelnější, Rusové měli ohnivější. Kolem 22 hodiny přišel do bunkru vysoký důstojník. Hlásil, že asi 2 kilometry odtud leží v bunkru 20 těžce raněných vojáků, které je nutno dopravit k nám a poskytnout jim lékařskou pomoc. Nabídl jsem se k tomu úkolu, protože venku jsem měl sáně, a ještě jednoho koně. Důstojník mi poradil, že k místu mě dovedou na zemi ležící telefonní kabely. Po pár minutách jízdy začalo sněžit a dráty nebylo vidět. Mou jedinou orientací byly zářící rakety. Když jsem přijel k bunkru uviděl jsem na zemi ještě tři vojáky, kteří ještě žili. Důstojník, který mě přijal mě upozornil, že těmto vojákům už není pomoci. Spolu jsme z bunkru vynesli 5 raněných vojáků a naložili je do sání. Sáně byly bez bočnic, a proto jsme museli jet opatrně. Abych stačil dopravit všechny raněné vojáky do bunkru musel jsem jet čtyřikrát. Ve 3 hodiny ráno jsem si mohl konečně oddychnout. Úkol jsem splnil. Ráno mi vysoký důstojník poděkoval s tím, že mě propouští k mé jednotce a že dostanu vyznamenání. Dostal jsem železný kříž 2. třídy. Svou jednotku jsem našel, když stavěla nový bunkr. Druhý den mi velký trám rozbil hlavu. Ležel jsem na ubytovně a přemýšlel jsem. Bylo to v polovině dubna 1945, 200 kilometrů severozápadně od Moskvy, kdy německé jednotky samy zvažovat to, že se samy vzdají ruským vojákům a půjdou do ruského zajetí. Rusko žádalo stažení všech vojáků a těžkého dělostřelectva 20 kilometrů od fronty a společný pochod všech zajatců směr Riga. 1. 5. 1945 jsme v lese nedaleko Rigy složili pušky na jednu hromadu a seřazeni čekali na příchod ruského důstojníka. Ten přijel v 11 hodin dopoledne ve vojenském džípu s plukovníkem a dvěma vojáky ozbrojenými kulomety. Náš velitel si mě vybral jako překladatele. Ruský důstojník vyslovil požadavek, že nás nepřevezme, dokud každý důstojník nebude mít na své uniformě svou hodnost. Důstojníka dále zajímalo, na jakém úseku fronty jsme bojovali. V Rize nás přivítala tzv. Paulusova kapela – jeho vojáci. 9.5.1945 byla vyhlášena kapitulace Německa.

V zajetí

Doufali jsme, že se dostaneme domů. Bohužel 2 dny poté jsme byli naloženi do nákladního vlaku a odvezeni přes Moskvu do Vladimiru. Tady jsme byli ubytováni v zajateckém táboře pod celtami. Pracovat jsme chodili do továrny na výrobu traktorů. Celkem nás bylo 10 000. Ubytování však bylo pouze pro půlku. Byli jsme nuceni postavit si obydlí sami. Uprostřed cesty mezi zajateckým táborem a továrnou stála cihelna. Denně každý musel donést dvě cihly jinak jsme byli biti pendrekem. Když po čtrnácti dnech cihly došly, začali jsme rozebírat cihelnu. Nestačily pouze cihly, ale potřebovali jsme i prkna. Hledali se muži, kteří by za úplatek polévky šli v noci krást prkna na staveniště asi dva kilometry vzdáleného od tábora. Já jsem to zkusil jednou. Do pracovních skupin jsme byli rozdělováni podle profesní odbornosti. Odborníci na železo šli do továrny na traktory, odborníci na práci se dřevem pracovali na stavbě domů. Tam jsem patřil i já. Protože jsem uměl rusky, stal jsem se vedoucím skupiny. Otesávali jsme stromy na krovy, dělali dřevěné stropy, podlahy a podobně. U každé práce byla norma. Kdo ji splnil dostal chleba navíc. Strava byla bídná. Kopřivy, lebeda, brambory, pšenice. Naučil jsem se jíst syrovou řepu, syrový brambor a zelí. Často se mi stýskalo po domovu, dětech, manželce a mých starých rodičích. Byl jsem svědkem toho, jak denně umírali vojáci, kteří tento zajatecký tábor nevydrželi. Ve svých nejtěžších chvílích jsem vyrýval hřebíkem do dřevěné podlahy báseň:

ZAJATCOVO POKÁNÍ:

V daleké ruské cizině

v touze porodné otčině

žil a pracoval zajatec

on vrací se do vlasti své

jeho srdce pokáním naplněné.

Mluv jen bratře, mluv jen pravdu

co tě vedlo v neznámou dálavu

cesta je duše má,

české mé smýšlení

za práva nacismu bil jsem se v bloudění.

A tak dále.

Návrat domů.

V srpnu 1945 obdržel každý zajatec formulář, na kterém měl uvést kromě základních osobních údajů, také svou národnost a odpovědět na údajů, zdali chce nejméně 2 roky zůstat dobrovolně v Rusku. Já jsem chtěl domů. My, kteří jsme se nepřihlásili k německé národnosti, jsme byli od ostatních odděleni. Měli jsme volnější režim a byly nám přidělovány lehčí práce. Počátkem října 1945 se v táboře roznesla zpráva o odjezdu vlaku, který nás poveze domů se plánuje na konec října 1945. Všichni jsme měli velikou radost. Během života v zajetí jsme udržovali kontakt s civilisty. Těm jsme darovali kožené pásky na hnací stroje a podobně. Oni nám nosili chléb máslo a zeleninu. Nastal den odjezdu. Měl jsem strach, že nepojedu, protože jsem byl zesláblý. Měl jsem po těle vředy, nemohl jsem chodit. Měl jsem kamaráda, ten mně pomohl. Vlak směřoval do Vídně. Vyjížděli jsme začátkem listopadu. Vlak jel tak dlouho dokud stačilo dříví. Pak čekal na další dodávku. Někdy jsme čekali několik dní. Měli jsme hlad. Naštěstí jsme byli u jihu a na poli byly zbytky řepy, brambor, kukuřice. Další zastávka byla u nějakého města, odkud jsem se dostal do nemocnice. Vzkázal jsem po kamarádech, ať vyřídí manželce, že se zdržím. V nemocnici nám dali najíst a poslali nás zpátky na nádraží. Tam nás strašili, že naše republika už neexistuje. Na polském konzulátě mě poradili, abych se obrátil na organizaci České srdce. Sehnal jsem šaty a autobusem se dostal z Vídně do Brna a vlakem do Ostravy – Svinova. Byly 2 hodiny ráno. Pěšky jsem došel až domů a zaklepal na dveře bratra Johana. Překvapil jsem je. Čekali, že už nežiju. Dostal jsem se k manželce, nastalo vítání. A pak ještě vyléčení.

Všude dobře doma nejlépe

Nejdřív jsem si zvykal na jinou stravu. Za to, že jsem byl v německé armádě, měl jsem pro Národní výbor Hošťálkovice naštípat dříví pro policii. Zpět jsem získal své pracovní místo hospodářského adjunkta. V době 1948–1950 jsem byl jmenován předsedou ROH pro statky Hlučín a Ostrava. Pohoršovalo mě, že lidé, kteří před válkou fandili Německé říši, nyní rozhodovali o osudech vojáků, kteří bojovali v německé uniformě. Během války se mi narodily dvě děti syn Alois a dcera Helga. Nyní k nim přibyli další Augustin, Marta, Petr, Karel. Dne 1. června 1950 jsem byl jmenován do funkce vedoucího hospodářství v Šilhéřovicích. O tři roky později město Ostrava převzalo pod svou správu statky v přilehlých obcích. Statky v Šilhéřovicích – Pasekách připadly státnímu statku Hlučín. Toto hospodářství bylo jedno z největších v našem kraji 450 ha. Kromě dobytka se chovaly jezdecké koně. Každý rok ROH pořádalo jezdecké závody a koňské dostihy se 60–70 koňmi. Já jel svůj poslední rovinový dostih v roce 1968. V roce 1959 jsem dostavěl rodinný dům v Hošťálkovicích. Starosta obce trval na tom, abych se do něj nastěhoval, protože jinak tam nastěhuje nájemníka. Statek mě nechtěl ze Šilhéřovic uvolnit. Musel jsem dát výpověď ze zdravotních důvodů. Od roku 1952–1960 jsem vykonával funkci poslance MNV Šilhéřovice. 1 ledna 1960 jsem nastoupil na místo zootechnika na školní statek Hlučín. Po několika týdnech jsem byl povolán na OV KSČ, kde mně bylo nabídnuto místo hlavního agronoma na statku Hlučín. Nebyl jsem členem KSČ. Nastoupil jsem 1.2.1960. V letech 1960–1964 jsem byl poslancem rady MNV Hošťálkovice. 31.8.1963 jsem byl zvolen uvolněným předsedou ROH. Byl jsem členem výkonného výboru státních svazů ČSR. Funkci jsem zastával do roku 1972, kdy jsem byl odvolán. Byla mi nabídnuta funkce referenta práce a mezd na statku Hlučín. Po roce dostal funkci můj syn Alois, který toho času pracoval jako vedoucí hospodářství Dolní Benešov. Během tohoto období v roce 1964–1968 jsem byl aktivistou zemědělské komise a v roce 1971–1974 jako jednatel ZV ROH. Dne 1.4.1974 jsem odešel do důchodu. Těšil jsem se, že budu mít dost času na odpočinek, ale za chvíli jsem zjistil, potřebuji něco dělat.

Začal jsem chodit na brigádu do podniku Řempo v Ostravě s bratrem, který tam dělal údržbáře. Po 2 měsících jsem skončil. Na podzim 1974 začala obec stavět nákupní středisko. Na jeho výstavbu bylo vyčleněno 5 000 000,- Kčs. Stavělo se v akci Z a tedy zadarmo. Konaly se velké náborové akce, kde se vyzývalo ke stavění. Po odpracování určitých počtů hodin zdarma dostávali pak lidé zaplaceno. Rozhodl jsem se, že měsíc odpracuji zdarma. Šel jsem se přihlásit ke starostovi, který mi nabídl práci organizátora. Mým úkolem bylo shánět pracovníky, organizovat práci, zajišťovat stavební materiál, vést stavební deník, pracovní deník, údaje o spotřebě materiálu, vypracovávat výplatní listiny. V práci mi pomáhal stavební technik, který řídil odborné práce a dohlížel na kvalitu. Středisko bylo dokončeno v roce 1978. Náklady se zvýšily o 3 000 000,- Kčs. Nákupní středisko se stalo majetkem Budoucnost Ostrava. Kromě potravin se zde prodávaly domácí potřeby, začala fungovat i pošta a knihovna. Téhož roku se začalo i s výstavbou mateřské školky pro 60 dětí. Z rozpočtu byly vyčleněny 2 000 000,- Kčs. Stavěli jsme i chodník spojující dolní a horní část Hošťálkovic. Jeho délka byla tisíc metrů a šířka 150,- cm. Podíleli se většinou důchodci v akci Z. Na počátku 80 let za mnou přišel pan Mocek z televizního vysílače a žádal mě, abych k nim nastoupil do práce na 2 až 3 měsíce, protože jeden pracovník jim chybí. Nabídku jsem přijal i proto, že jsem bydlel nedaleko od vysílače. Ze 3 měsíců se stal poměr na 4–5 let. V zimě jsem dělal topiče a v létě domovníka. Odcházel jsem v 70 letech. O pár let později se začal stavět zahrádkářský dům. Na jeho výstavbu byla vyčleněna částka 1 500 000,- Kčs. Protože jsem byl členem zahrádkářského výboru, stal jsem se vedoucím. Dohled po odborné stránce měla komise pro výstavbu akce Z Ostrava. Stavba měla být dokončena do 2 let. Dům byl slavnostně otevřen v roce 1989. Téhož roku jsme s manželkou a rodinou oslavili 50 let společného života. O několik let později v roce 1993 jsme zde slavili 3 setkání žijících potomků rodiny Svačinové (manželů Augustina a Barbory). 28.8.1999 jsme s manželkou oslavili v nejbližším rodinném kruhu 60 let společného života.

Vyznamenání:

• Železný kříž II. třídy

Charakteristika rodiny Svačinů:

Když se táta s mámou vzali, nikdy si nepomysleli, že 14 dětí přivedou na svět a deset z nich bude růst a kvést.

Sedm kluků a tři děvčata byla bujná a čilá, mezi nimi i dvojčata, jen jedno z nich ve zdraví žilo.

Máma s tátou se snažili, by tolik krků nakrmili. Hladu u nás sice nebylo, neb kobzolí, kyšky a vajec dost bylo.

Hodně krušných chvil spolu prožili, avšak také radosti se dožili. Každému řemeslo do vínku dali, abychom ve světě obstáli.

Čtyři z nás kolařinu se vyučili i když později jsme na hřebík pověsili, dva havíře, dva chemici a já zůstal věren zemědělství.

Děvčata všechno stihla, v továrně na poli i v domácnosti jen Amálka se bohu zasvětila, by za nás věčnosti milost vyprosila.

A tak šel život stále dále v radosti i starosti. Až válka nás stihla nenadále a nastalo trápení.

Skoro všichni jsme ji vlastně přežili jen našeho nejmladšího Gerharda jsme už nezastihli. Válka mu život vzala a rodinu mu zanechala.

Na válku se zapomnělo a nám se stále lépe žilo. Mámu a tátu jsme pochovali a na ně v dobrém vzpomínali.

Všichni jsme se poženili a o další potomky se rozmnožili. Co však za vzpomínky stojí, že jsme se vzájemně navštěvovali.

Když někdo z našich svátek měl, organizátor byl Francek. Všichni bratři a sestry se sešli a oslavence navštívili. Bylo to až někdy k nevíře, každý nesl dárek někdo taši druhý na papíře.

Rýmovaček bylo habaděj a písniček ještě více, jeden k druhému byl laskavý i když se nás sešlo sebevíce.

Léta plynou, svět se mění na věčnosti tu nikdo není, rok, co rok nás ubývalo a dnes ze 14 jen dva zůstali (13.10.1979).

Vzpomínky nás blaží stále, proto Vám všem radu dám vzájemně se v lásce mějte, jeden druhému pomáhejte, važte si své rodné bratry, milujte své rodné sestry na rodiče nezapomínejte. Manželé si věrnost jen neslibujte, avšak do puntíku dodržujte, na Vás nejvíce záleží, jak Váš život poběží.

Ten, kdo tyto zásady dodržovat bude, tomu ten život lehčím se stane, proto končím a připomínám znova ať žije rodina Svačinova.

Alois Svačina 13.10.1979