Schoffer Josef

Josef Schoffer se narodil v Kozmicích. Po svatbě odstěhoval do Hošťálkovic. Narukoval k Wehrmachtu a byl nasazen na Východní frontě.

V roce 1945 padl v Lotyšsku do sovětského zajetí. Do roku 1990 byl zadržován ve městě Kuldīga (Lotyšsko, kdysi součást Sovětského svazu). Domů ze zajetí se vrátil teprve až v roce 1992! Článek z novin popisující návrat najdete níže.

Podařilo se nám kontaktovat jeho rodinu. Podle jeho vnučky byl Josef ještě v roce 1944 doma na ozdravném pobytu. Během té doby splodil syna o kterém do roku 1992 nevěděl. V roce 1944 jej rodina viděla naposledy. Na konci války Josef zakopal uniformu u svoje doklady. Stejně byl zajat a odvlečen. V roce 1955 se měl pokusit kontaktovat rodinu ovšem neúspěšně. Němce tenkrát nechtěli pouštět zpět. Josef nechtěl o letech strávených v Sovětském svazu s rodinou mluvit. Až po rozpadu SSSR se mu v roce 1992 podařilo kontaktovat rodinu skrze červený kříž.

Zpět na Hlučínsko se mu podařilo dostat až v roce 1993. Zde umírá na jaře 1995. Muzeum Hlučínska disponuje kopiemi dokumentů od červeného kříže s rokem 1992.

Josef Schoffer během nasazení na Východní frontě

Československý tisk informující o návratu Josefa Schoffera do staré vlasti

Vyznamenání:

• Železný kříž II. třídy
• Medaile Za zimní tažení na východě 1941 / 1942
• Všeobecný útočný odznak

Níže článek, který vyšel v československém tisku, po návratu pana Schoffera do staré vlasti:

JOSEF SCHOFFER BYL 47 LET POVAŽOVÁN ZA MRTVÉHO

BYL TO BLESK Z ČISTÉHO NEBE – KONCEM LOŇSKÉHO LISTOPADU PŘIŠEL DO OSTRAVY – HOŠŤÁLKOVIC DOPIS V OBÁLCE, V JAKÉ CHODÍVALA PSANÍ Z BÝVALÉHO SOVĚTSKÉHO SVAZU, OBSAH ŘÁDKŮ BYL ŠOKUJÍCÍ, PROVOKUJÍCÍ SLZY ŠTĚSTÍ A DOJETÍ, Z LITVY PSAL SVÉ RODINĚ ČLOVĚK, KTERÉHO ÚŘADY PŘED VÍCE NEŽ ČTYŘMI DESÍTKAMI LET PROHLÁSILY ZA NEZVĚSTNÉHO. JOSEF SCHOFFER, RODÁK Z HOŠŤÁLKOVIC (narozen v Kozmicích, poznámka týmu HS), SE ZNOVU VRÁTIL MEZI ŽIVÉ. PO 47 LETECH OPĚT NAVÁZAL POUTO SE SVOU RODINOU, PO ROZPADU SOVĚTSKÉHO IMPÉRIA SE MOHL VRÁTIT DOMŮ. UČINIL TAK PŘED NĚKOLIKA DNY, PROTO JSME DO HOŠŤÁLKOVIC ZATELEFONOVALI.

„Nezlobte se, ale dědeček má už 79 let a je po dlouhé cestě, když ho kamarád přivezl až od Baltu automobilem. Mluví špatně česky, moc mu nejde ani ruština, navíc je psychicky zatížený i spoustou dojmů, setkáním s příbuzenstvem. Zatím pořád spí, příjme váš až později.“ Řekla nám Ivana Schofferová, jedna z vnuček, nyní posluchačka olomoucké univerzity. „Když dědeček ve svých sedmadvaceti musel narukovat do německé armády, nechal doma svou manželku a tři děti. Dnes ho doma čekalo osm vnoučat a stejný počet pravnoučat…“

Neuvěřitelné shledání. Kolik podobných osudů je však v bývalém SSSR ještě nenaplněno. Snad nám pan Schoffer řekne jména dalších Čechů, Moravanů, Slezanů či Slováků, kteří byli též v zajetí, a tak jako on, pořád žijí, byť je jejich rodiny dávno oplakaly. Pokud nepatřili mezi ty, kteří po třech měsících v lágrech nezvládli ruštinu, a proto byli převezeni na Sibiř, kde se nedalo přežit. Zbytek vězňů, mezi nimiž byl i Josef Schoffer žil v zajateckých táborech, pak ve vesnicích, z nichž se nedalo odejít, ani napsat. A žít přes čtyřicet let, bezmocně toužit po svých nejbližších, bez možnosti jim dát jedinou zprávičku… Může být bestiálnějšího mučení? Tohle se dělo v zemi, kde mělo zítra znamenat už včera? Bohužel. A nevraživé impérium hypokrize přitom do celého světa hlásalo, že jedině ono má monopol na mír, lásku a štěstí…

Josef Schoffer je ve svém rodišti zatím pouze jako host. Má nový, a svůj vůbec první pas, povolení k pobytu, což znamená, že by se měl brzy zase vrátit do svého nuceného domova v Pobaltí. Pokud se do té doby nenajde domovský a oddací list, či další doklady, aby se mohlo vystavit osvědčení o čs. státním občanství. Snad se pak člověk, který se podruhé nikdy neoženil, stejně jako se nikdy podruhé nevdala jeho žena, bude moci vypravit zase mezi své dávné přátele i za svými vnoučaty a pravnoučaty, aby jim vyprávěl, jak bolestné rozměr, může mít lidská zloba a lidské trápení.

BŘETISLAV OLŠER