Masny Konrad

Konrad Masny se narodil v Markvartovicích, kde žil v domě čp. 30. Ve svých 15 letech odešel v roce 1938 za prací do města Breslau (dnes Wrocław, Dolnoslezské vojvodství, součást Polska). Tam narukoval k RAD (Reichsarbeitsdienst – Říšská pracovní služba) – zpočátku civilní, později polovojenská pracovní organizace, postupně zřizovaná v Německu po nástupu nacistů k moci. Jejím úkolem bylo snížení nezaměstnanosti. Do RAD byli povolávání mladí říšští Němci. Dne 26. června 1935 vydali nacisté zákon o všeobecné povinnosti k pracovní službě pro mládež obou pohlaví (existovala tedy i ženská složka RAD) od dovršení 20 let na půl roku. Pro muže měla být přechodem mezi školou a armádou – po půl roce práce v RAD přešli muži do kasáren. Povolání k RAD de facto znamenalo narukování do Wehrmachtu. (zdroj: Wikipedie)

Následující text je přehled vojenské kariéry Konrada Masneho doplněný o jeho autentické výpovědi a vzpomínky.

V roce 1941 byl povolán, aby sloužil u Cyklistické náhradní eskadra, oddíl 8 – Radfahrer-Ers. Schwadron, Abt. 8. V bitvě u Charkova byla jeho jednotka rozbita a téměř úplně zničena. „Já byl Radfahrer Abteilung 8 a dostali jsme se až do Charkowa, kde nás Rusové rozprášili. Pak mě přeradili k Infanterii (pěchota, pozn. autora) ke 12. Kompanie Infanterie-Regiment 194 (12. rota pěšího pluku 194). Tam byl s náma i Oberst Schörner (německý generál, od roku 1945 poté polní maršal, na konci války jej Adolf Hitler zvolil jako hlavního velitele všech armád, pozn. autora). Ten zastřelil osobně plno kluků. Jak jsi neměl doklady, tak vytáhnul pistoli a zastřelil tě jak psa! Toho, jak viděli, tak každý utíkal.“

Po přeřazení k 12. pěšímu pluku 194 podřízenému – 12. Kompanie Infanterie-Regiment 194 podřízenému 71. pěší divizi – 71. Infanterie-Division. Do Kalach přišel přes Poltavu, Kyjev, Charkov a Millerovo. „Já se dostal přes Poltavu, Kijev, Charkov, Millerovo až na Kalach. Tam přes řeku Sturmbootem (vojenský motorový člun, pozn. autora) na druhou stranu. Ja byl čtvrtý Sturmboot a pak až do Stalingradu. Tam jsem poznal jako synek, že člověk není člověk. Tam tank po tobě přejel, krev stříkala, to se nedá ani popsat. Tehdy tam byl i sused Theodor Tessarz od 44. Infanterie-Division (44. pěchotní divize). My jsme jí říkali Fluchtdivize (útěkářská divize, pozn. autora). Kde ji nasadili tak utekli a Rusové nás obešli zezadu. Tam u nich bylo hodně Rakušáků, takoví komedianti. Kdyby Theo tehdy udělal deset kroků, tak přijde do mého zákopu. To jsme si ale povykládali až po válce. On zůstal ve Stalingradu a vrátil se až za 6 let z Ruska.“ Theodor Tessarz žil v Markvartovicích v domě čp. 129. Sloužil od 18. dubna 1941 u Wehrmachtu ve 44. pěší divizi – 44. Infanterie-Division a bojoval většinou v Rusku. V německé armádě dosáhl hodnosti Obergefreiter (desátník). Byl zajat poblíž Stalingradu. Celých 6 let strávil v zajateckém táboře v Rusku, kde utrpěl omrzliny obou nohou. Domů se vrátil s těžce podlomeným zdravím.

Na dolním Donu byl Konrad Masny 4. září 1942 zraněn (zásah zřejmě střepinou do ramene).  Zranění léčil ve vojenském lazaretu v Mnichově do 26. listopadu 1942. „Při jednom útoku na nás jelo 80 tanků. Tehdy jsem byl zraněn, když mě jeden z nich ostřeloval. Pak proti nám seskákali ruští parašutisté a naši do nich prali plamenometama. Jednoho jsem našel tak spáleného, a ještě držel v ruce pistoli, kterou se sám zastřelil. V jedné vesnici jsem šel žádat o trochu jídla. Ale co nám mohli ti Rusi dát, když sami nic neměli. Trochu toho žita mi dali a já dal jedné děvušce prstýnek z pouti. Ještě byl celý zamazaný od kvéru a špíny. Ta si ho otřela a jak potom skákala radostí nad tím dárkem. To jsem měl dobrý pocit.“

Konradovi Masnemu se nakonec boje u Stalingradu vyhnuly, protože utrpěl zranění a byl převezen do již zmíněného lazaretu v bavorském Mnichově. „Dostal jsem se naštěstí od Stalingradu pryč. Já tehda zachránil kamaráda Norberta z Rakouska. My leželi v krytu boudy u Donu, já byl u MG (Maschinengewehr 42 – německý kulomet). Hitlersäge (Hitlerova pila) jsme jí říkali, na druhé straně byli Rusi, ale ti nám dávali pokoj. Pak přišel takový Leutnant od Tygrů (tanky typu Tiger přišly na frontu až v roce 1943, pozn. autora). Na řece Donu ještě jezdily ruské lodě. A on vzal kvér od jednoho z nás a prásknul po nich. V noci přijely 2 ruské tanky a tu boudu, odkud střelil srovnali palbou se zemí. Ten Leutnant utíkal za most a v tom mu to mu urvalo nohu. Jenom mu to drželo na šlachách. Teď vylezlo slunce a on tam tak ležel a hrozilo mu vykrvácení. Náš Feldwebel Buchholz mi praví: „Dicke (tak mi všeci říkali), Du muss mit mir raus“. Tak já se tam přískoky dostal a vzal ho na hřbet. A teď jsem ho musel vynést zpět do kopce k našemu postavení. A teď začali Rusové po nás minometama pražit. Rus nebral žádné ohledy na zraněné nebo červený kříž. Podařilo se mi ho donést do jedné školy, kde se nacházel Verbandplatz (obvaziště). On dostal hned EK 1 (Eisernes Kreuz I. Klasse – Železný kříž I. třídy) a já dostal železo do hřbeta! (Steckschuß im Schulter).“

„Ležel jsem tak od 4. září 1942 na HVPl. Kriegslazarett IV/528 R. Později mě převezli do Reserve Lazaret München, kde jsem ležel do 26. listopadu 1942.“  Poté, co se uzdravil, se přihlásil k jednotkám Deutsches Afrikakorps (Německý africký sbor). „Do Afriky k Rommelovi jsem se přihlásil dobrovolně. Už jsem měl té zimy po krk. Jak já bych šel znova do Ruska, tak za Boha ni!  Jak se ptali na dobrovolníky k Afrika Korpsu tak jsem hned zvednul ruku. Brali jenom s krevní skupinou 0, jiné nebrali. 13. listopadu 1942 jsem prodělal Untersuchung Troppentäuglichkeit (Vyšetření způsobilosti pro práci v tropických podmínkách). Ve Februaru (v únoru) 1943 mě zařadili k 2.rotě pancéřových granátníků výcvikového praporu 50 -2.Kompanie Pz.Gren.Ausb.Btl.50 v Kuestrinu (zřejmě Küstrin-Kietz v Braniborsku). Tam jsem potkal největšího vojáka Wehrmachtu, Jakoba Nackena, který měřil 2 metry a 20 centimetrů! Dal mi fotku na památku.“ Jakob Nacken se narodil 15. února 1906 v Düsseldorfu. Před válkou vystupoval v cirkusu Uranus po celém světě pod přezdívkou Gigant aus dem Rheinland (obr z Porýní). V roce 1939 se vrátil zpět domů do Německa a narukoval k Wehrmachtu. V srpnu 1944 padnul v Calais na severu Francie do spojeneckého zajetí. V roce 1950 emigroval do USA, kde se živil zápasením a boxem.

V únoru byl Konrad Masny vojákem u 2./Pz.Gren.Ausb.Btl. 50. Později by poslán do Tuniska jako příslušník 2.Tankového granátnického pluk 155 – 2.Panzer Grenadier Regiment 155, podřízený 90.  lehké africké divizi – 90. leichte Afrika-Division. V tuniském přístavu byl při bombardování zraněn šrapnely a přivezen zpět na Sicílii. „V Tunisu, mě to hned v přístavu chytlo – bombardování – špliter (střepina) od granátu do hlavy. Podruhé zraněn“

Během druhého transportu do Afriky na lodi „Sofia“, která byla napadena a potopena anglickou ponorkou. Přeživší byli zachráněni německým torpédoborcem. Několikrát trpěl malárií. „Po vyléčení, jsem se vracel do Afriky, ale tam už jsme nedojeli. Naši loď,Sofia, potopili v zálivu Cagliari u Sardinie. Byl to bývalý francouzký frachter (nákladní loď). Byla to anglická ponorka, která nás už v noci ostřelovala. Naše Zerstörer (torpédoborce) jí honili a bombardovali hlubinnými pumami, ale bez výsledku. Pak nás to trefilo a loď šla ke dnu. Byla to hrůza, všude plno vody. Já se podíval dopředu – modro, podíval do zadku – tež modro. Nebylo kaj utéct. Bylo nás na palubě tak 2000. Já trubka si ještě vylezl nahoru na můstek. A včil se ta loď potápěla a z té výšky jsem měl skočit do vody. Já si říkal, jak tam skočím, tak ze mě nic nezbude. No, skočil jsem a z jedneho Zerstöreru nás vytáhli z moře. Tehdy jsem taky trpěl malárií, já ji měl dostat celkem 4x!“

Rehabilitace po zranění prodělal v lazaretu Mnichově a Opavě o Vánocích v roce 1943. Po zotavení byl přemístěn k 71. pěší divizi – 71. Infanterie-Division. na Sardinii a Korsiku. Prošel celou bitvu o Monte Casino. „Pak přišla Sardinie, Korsika a Itálie a sice zpět u 71. Infanterie Division. Zde jsem prožil peklo u Monte Cassina. Hodně tam bylo polských odstřelovačů. To byli pěruni! A italští partyzáni, jak chytli naše kluky, tak je zmasakrovali. Já pak byl v Monte Cantini ve špitálu. V květnu 1944 byla naše Divize u Cassina skoro celá zničena. 20. dubna 1945 jsem byl povýšen na Unteroffiziera (poddůstojník).“

V květnu roku 1945 byl vzat do spojeneckého zajetí poblíž St. Veith v Korutanech.

Zemřel 2004 v Markvartovicích. Je pohřben na hřbitově v Ludgeřovicích.

Vyznamenání:

• Železný kříž II. třídy
• Odznak za zranění v černé barvě (za 1-2 zranění)
• Odznak za zranění ve stříbrné barvě (za 3-4 zranění)