Lehnert Walter

Následující text sepsal Miroslav Herold a do češtiny přeložil Michal Kalus

Walther Lehnert se narodil 6. Června 1923 v Kravařích na Hlučínsku, byl synem starosty Kravař a do Wehrmachtu vstoupil dobrovolně v roce 1941. Jeho sen, sloužit v elitní jednotce se mu splnil. Stal se příslušníkem divize Hermann Göring, později přejmenovanou na Fallschirm-Panzerkorps ( parašutistický tankový sbor). Základní výcvik prodělal v Utrechtu v Holandsku, a poté absolvoval důstojnickou školu.

Po svém výcviku nastoupil do služby k protiletadlové obraně ve vůdcově hlavním štábu ve Vlčím doupěti ve Východním Prusku. Jeho jednotka byla v rámci speciální bojové skupiny složené z částí divizí Hermann Göring, Grossdeutschland a Leibstandarte Adolf Hitler, nasazena na ohrožených úsecích východní fronty. Tak se dostal do přímých bojových akcí na frontových úsecích u Rževa, Sevastopolu a Leningradu.

Z jeho vzpomínek citujeme: Těžké boje jsme prodělávali také začátkem roku 1944 u Narvy, v rámci bojové skupiny Böhrend. Každé ráno na naše pozice útočily masy podnapilých ruských vojáků, které pokaždé zastavila naše soustředěná palba. Po nějaké době jsem zjistil, že mnozí smrt jen předstírali a po setmění se potichu odplazili zpět do svých pozic. Tomu jsem chtěl učinit přítrž. Takže, když byl další útok pěchoty zastaven a před našimi pozicemi se opět nahromadily spousty těl, vyrazil jsem se dvěma svobodníky mezi ležící Rusy. A se slovy: ,,Ty už se víckrát nevrátíš.“ jsem zneškodnil každého živého Rusa, na kterého jsem narazil. Někteří volali ,,Já kozák, já kozák!“  Ale já musel být nelítostný. Byl to přece nepřítel a druhý den mohl on zabít mne. Taková byla prostě válka na východě.

Po určitou dobu sloužil Lehnert jako šofér osobního lékaře Adolfa Hitlera. A 20 července 1944 byl u toho, když byl na Hitlera ve  Vlčím doupěti spáchán atentát. „Když bomba vybuchla, hráli jsme zrovna stolní tenis. Nejdříve nás to moc neznepokojovalo, protože se dost často stávalo, že nějaká z krav, pasoucích se ve vnějším obraném pásmu, šlápla na minu. Pak byl však vyhlášen poplach. Znal jsem jednoho z adjutantů, a zavolal mu do hlavního štábu, ten mi sdělil, že byl právě spáchán atentát na vůdce. Krátce na to, jsme obdrželi rozkaz okamžitě zatknout hraběte von Stauffenberg a v případě, že by kladl odpor jej na místě zastřelit. Během pátrání, jsem se jako pozorovatel v letounu Fieseler Fi 156 Storch, zúčastnil, nad prostorem Vlčího doupěte, několika průzkumných letů.“

Na podzim 1944 byl Lehnert spolu s jeho jednotkou začleněn do FBB Führer Begleit-Brigade ( vůdcova doprovodná brigáda)  pod velením plukovníka Otto Ernsta Remera. Kde se stal velitelem čety v rámci vůdcovy protiletadlové brigády, která byla podřízena II. (rychlému) praporu při brigádě pancéřových granátníků FBB pod velením nositele dubových ratolestí k rytířskému kříži majora Huberta Mickleyho.

Zde sloužil Lehnert, tou dobou už povýšen na poručíka, během ardenské ofenzívy, až do svého těžkého zranění dne 29.prosince 1944. Během ardenské ofenzívy byla brigáda od 22. Až do 31. Prosince 1944 nejprve přidělena jako rezerva 5 tankové armády. V tomto období se brigáda účastnila v severovýchodním prostoru bojů u Bastogne.

Dále ze zápisků z lehnertova deníku, je možno získat dobrý přehled dění z bojů během ardenské ofenzívy.

09. 12. 44

Už týden se připravujeme na nadcházející nasazení. Ještě jednou kontrolujeme a přezkušujeme zbraně, vybavení a vozidla. Pořád platí být na vše připraven a pod velením plukovníka Remera vyrazit do rozhodující bitvy proti západnímu nepříteli.

11. 12. 44

Ve 23ː00 je svolaná překvapivě porada velitelů. Po ní byl vydán všem velitelům čet rozkaz, že se baterie v 16ː30 následujícího dne vydají na pochod.

16. 12. 44

Během počátečního dne rozhodující bitvy na západě jsme se vydali na obtížný noční přesun přes Prüm a Eifel směrem Schönberg. Na přístupech k městu se pokusili obklíčené americké jednotky prorazit našimi postupujícími jednotkami. Po prvních střetech s jejich jednotkami, jsem se od zajatých amerických vojáku dozvěděl, už vůbec nepočítali, že se ještě mohou setkat s tak silnou palbou z naší strany. Hodinu po prvním doteku s nepřítelem, odkráčely do zajetí tisíce amerických vojáků. Pozdě v noci uskupení tankové brigády Remer se pod těžkou spojeneckou palbou přesunulo přes Walleroder Mühle do Medellu. Další přesun směroval přes Deidenberg, Born do Amel. Tady jsme rozbili ležení a čekali dokud nepadl St.With. Ten jsme mohli po ty dlouhé dny pozorovat jak hoří.

24. 12. 44

Na štědrovečerní večer v 19ː00 jsme dostali rozkaz vydat se na další pochod přes St.With, Krombach, Bochholz, Bowies do Petit-Langlier. Udělali jsme si několika hodinový odpočinek v jednom malém lese.

25. 12. 44

V 17ː00 další přesun. Přes Mon tle Ban, Dinez do Les Tailes a dále do Baraque de Fraiture. V Laroche jsme překročili řeku Ourthe. Dále do Hadisteru. A v Chenogne jsme strávili noc.

26. 12. 44

I přes silný palebný přepad nepřítele, jsme jsme v našem postavení neutrpěli žádné ztráty. Poté zaútočila bojová skupina Remer a v poledne byl už zase klid. Napadlo mě, že už se vlastně ani nepamatuju, kdy jsem v posledním týdnu vlastně spal…?

Obdrželi jsme rozkaz přesunout se směrem na Bastogne. Po obtížné jízdě přes Tenneville a Bouffalize jsme dosáhli svého prostoru nasazení. Velký kotel Bastogne.

Zde bránilo už po delší dobu, a za pomoci zásobování ze vzduchu, cca. 50 tisíc Američanů našemu dalšímu postupu na Antverpy. Na druhý svátek vánoční ráno, na jihovýchodním směru od Bastogne v blízkosti Chenogne, jsme zaujali naše pozice, ve kterých jsme se zakopali.

Odpoledne jsem se s malým úderným oddílem vydal směrem k nepříteli, kde se nám podařilo zničit nepřátelský nákladní kluzák, který tam přistál předešlé noci a byl plně naložen municí.

V 17ː00 bylo námi obsazeno Segré. Avšak stejnou dobou zaútočila skupina nepřátelských tanků z jihozápadního směru na Fosset a obsadili jej. Jejich další postup se nám podařilo zastavit jen díky 2 cm kanónům. V 17ː40 je na řadě náš kus lesa!

Více jak dvacet tanků vyrazilo v závěsu z protilehlé vyvýšeniny směrem k našim pozicím. Tihle obři se stále přibližovali. Kde jsou naše osmaosmdesátky?  Ruce mužů kolem mě svírali pancéřové pěsti. Brzy na nás začala dopadat silná palba nepřítele. Zem v lese vypadala jako by se tavila, ale naše zákopy vydržely. Celou jednu nekonečnou hodinu jsem cpal svou ocelovou helmu pod kdejaký kmen, když jsem přískoky skákal z jednoho okopu do druhého, abych zkontroloval své muže. Jejich tanky se však přiblížit na dostřel našich protitankových zbraní netroufli, a drželi se radši v uctivé vzdálenosti.

Jedna osmaosmdesátka z 1. Baterie vyřadila z boje jeden tank a transportér. Mezitím dopadla na nepřítele ukrytého v lese naše odvetná palba. Ten reagoval vlastním tankovým útokem v kombinaci s dělostřeleckou palbou. Tato pekelná palba trvala až do 19ː00 a poté se stáhly zpět i jeho tanky.

Oběhl jsem hned všechny čety, abych zjistil stav a ztráty Bylo mi hlášeno, že máme tři mrtvé. Padli Vrchní strážmistr Hans Thiemann, strážmistr Jan Janssen a Sonnhalter. Dále jsme měli jen lehce raněné. Náš rádiový vůz byl během bombardování zničen. Noc poté byla neklidná. Půl kilometru od nás hořelo Sergé. Mužstvo si opravilo své poničené okopy, nebo si vykopaly nové. Vše úplně ztichlo. Někteří muži, přesto že utržili lehká zranění, s námi zůstali.

28. 12. 44

Celou krajinu zahalila hustá mlha, proto jsme doufali, že nepřítel díky špatné viditelnosti nebude útočit. 10ː00 se ke mně dostalo hlášení, že vlevo od našeho postavení se, ve skrytu mlhy, nashromáždilo něco mezi 50 až 60 tanky. Ty se přeskupily a napadly soustředěným útokem naše pozice v lese. V momentě, kdy se tanky dostaly na dostřel našich 8,8 cm kanónů, byla zahájena obranná palba. První kolos vzplál během několika sekund. Jeho osádka byla poté vyřízena jedním z našich 3,7cm kanónů. Zášlehy z hlavní však ostatním tankům odkryli postavení našich děl. Oba kanóny byly brzy jejich palbou vyřazeny. Tento útok byl sice odražen, ale brzy následoval nový. Můj kamarád poručík Harry Fiedler padl. Nepřítel, ve snaze prolomit obklíčení, vrhl do boje vše, co měl k dispozici. Pěchotě nepřítele se podařilo za ranního rozbřesku dobýt náš lesík. Během kontrolní obhlídky zákopů, kterou jsem absolvoval se svou spojkou, nám střely lítali těsně kolem uší. Mrskali jsme sebou z jedné díry do druhé, a doufali, že nebudeme zasaženi. Nakonec jsme se z toho dostali se zdravou kůží. Poté jsem odeslal spojku zpět s hlášením k veliteli a sám se vydal za hlasy, které ke mě z mlhy dolehly. Hned za lesem jsem narazil na část 1. Baterie a křikl „Nadporučík Wilk zpět!“ . Za pár okamžiků se vynořily z mlhy první vozidla. Hledali jsme ve vesnici úkryt, zatímco plukovník Remer organizoval ústup ze zničeného lesíku. Po krátkém obeznámení jsem přebral Janssensovu četu vydal se s děly zpět do určených pozic. Chvíli na to jsme se od našeho průzkumného oddílu dověděli, že se nepřítel z našeho lesíku stáhl. Toho jsem využil a zavedl 6. Baterii zpět do našich starých pozic. Amíci si holt potrpí nocovat ve vesnici, v lesíku jim není hej. Po obsazení jsem ještě zkontroloval maskování našich děl a poslal své muže najít si, pokud možno, nějakou teplou boudu k přenocování. Ve 22ː00 jsem už ležel na svém kabátě mezi kluky z první čety.

29. 12. 44

Je jasný zimní den. Chtěli jsme pochovat své mrtvé. Začali jsme kopat hroby, když v tom se ozvala kulometné střelba. Ten den se podařilo četaři z osádky jednoho útočného děla, které mělo pozici vedle nás, sestřelit kulometem dva útočící stíhací bombardéry. Toho dne jich na obloze v našem prostoru hlídkovalo a číhalo deset až patnáct a my se před nimi museli mít pekelně na pozoru. Jeden z nich objevil a opakovaně útočil na zamaskované útočné útočné dělo, které bylo hned vedle naší pozice. Na soustředěnou obranou palbu kulometů nebral ohled.  Po jednom neúspěšném průletu znovu zaútočil. Řítil se v přímém směru ve výšce pěti, šesti metrů na naše pozice. Všichni jsme se snažili co nejlépe skrýt, když v tom, aniž by pilot vystřelil, se zřítil přímo na bránící se útočné dělo. Ozvala se strašná rána, výbuch a dělo začalo okamžitě hořet. Běžel jsem k jednomu kanónu, který byl umístěnému na tahači a začal s něj strhávat maskování a štosy slámy, které zapálil oheň z vedle hořícího ůtočného děla. Pak jsem nastartoval stroj a vyrazil s ním pryč od požáru směrem ke asi sto metrů vzdálenému remízu. Nestačil jsem však strhnou slámovou rohož, která byla na chladiči. Ta se během jízdy ještě více rozhořela a vítr mi vháněl plameny přímo do tváře, kus odlétající, hořící slámy už zapálili sedadlo spolujezdce. Pod tím sedadlem je přece nádrž s benzínem, problesklo mi hlavou. Naštěstí se mi podařilo, během jízdy, uhasit sedadlo vlastní čepicí a rukavicemi. V remízku jsem zastavil stroj, vyskočil z něj a utíkal zpět postarat se o další dělo. Jeden z číhajících letounů si musel našeho snažení všimnout. A to jak proběhla záchrana druhého děla, jsem se dozvěděl až později, protože těsně vedle něj dopadla puma s napalmem a výbuch mě vyřadil z další akce. Probral jsem se až po několika hodinách,  v jednom baráku, kde mě zraněného dostal můj dřívější velitel a pozdější šikovatel Willi Klostermann. Dělo se z toho dostalo v pořádku, za to mě odnesli za linie s dost zlými poraněními. Tak kousek od Hompré a Assenois pro mě skončila ardenská ofenzíva…“

Když se Lehnert vyléčil z jeho zranění, byl se svou jednotkou přesunut do Sölden v tzv. Alpské pevnosti. Tam během bojů zničil pancéřovou pěstí dva tanky Sherman. Po válce skončil v americkém zajetí.

,,V zajateckém táboře v Bad-Aiblingu mě vyslýchal civilista. Byl to nějaký německý emigrant. Řval německy, že na mě leží vina za smrt spousty židů. A přitom mi začal strhávat nárameníky z uniformy. To už bylo na mě příliš, takové ponížení, tak jsem udělal něco, co mi později jen málokdo věřil. Dal jsem tomu týpkovi takovou ránu pěstí do ksichtu, že udělal salto dozadu. Když se vzpamatoval, začal hned řvát a do místnosti vtrhli amící, co postávali na chodbě.  Podařilo se mi vysvětlil co se stalo, a od té doby bylo se mnou zacházeno slušně. Později se mi podařilo propašovat dopis poručíkovi Lehmannovi. A on, na můj popud, napsal americkému veliteli tábora, že jsem byl vždy dobrý a slušný voják a zaručil se mne. V březnu 1946 jsem byl propuštěn na svobodu. Bohužel návrat do mé ukradené vlasti byl pro mne nemyslitelný, tak jsem zůstal už napořád v Německu.

Walter Lehnert byl celkem šestkrát zraněn.

Zemřel dne 17.2.2012 v Bornheimu.

Je bratr Ernsta Lehnerta

Vyznamenání :

• Železný kříž II třídy
• Železný kříž I třídy
• Letecký odznak za pozemní boj
• Letecký odznak za protiletadlový boj
• Odznak za zranění ve zlatě
• Střelecké šňůry letectva