Kokot Josef

Josef Kokot se narodil 17.11.1921 v Koblově horníkovi Josefovi a jeho manželce Pavlíně. Zajímavé je, že se Josef nenachází v oficiálních matričních záznamech narozených dětí z roku 1921 v obci Koblov. První informaci o jeho osobě v oficiálních záznamech nacházíme až v archivu obce Petřkovice v Ohlašovací knize obyvatel přihlášených k pobytu zde z let 1915 až 1942. Zde je uveden na straně 489 (scan 248) pod číslem 83. V té době bydlel se svými rodiči a sestrou Ludwigou a byl zapsán na pobočce v Koblově. Všichni čtyři byli katolického vyznání.

V polských zdrojích je někdy uváděno jako místo narození město „Kobow“ nebo „Koblovice“. Také je jeho jméno zapisování jako Józef Kokott nebo Joseph Kokot. Ve většině médií je také uváděno, že se jednalo o československého „Volksdeutsch“.

Josef se vyučil jako zámečník a pár měsíců po vyučení se také jako zámečník živil. Po připojení Hlučínska k Německu a vyhlášení druhé světové války byl povolán nejprve k Wehrmacht, kde ovšem sloužil velmi krátce. V roce 1940 byl převelen k Feldpolizei a od roku 1941 sloužil ve vesnici Markowa, které se dnes nachází na východě Polska v okrese Łańcut jen pár kilometrů od města Rzeszów. Jeho přímým nadřízeným byl Eilert Dieken, který už před válkou sloužil u německé policie.

Obyvatelé okresu Łańcut velmi rychle poznali pravé já Josefa. Josef velmi ochotně a dobrovolně přistupoval k násilí na místním obyvatelstvu, kterým trestal i mírné přestupky. Ukázala se jeho násilnická a brutální stránka osobnosti. Z dnešního pohledu se jednalo o klasický příklad člověka, ve kterém se projevily sadistické sklony a válka mu k tomu dala příležitost je aktivně přenášet na civilisty.

V průběhu válečných let páchal Josef při více než 43 příležitostech násilí na lidech v nichž smrt nalezlo okolo 150 osob. Jednou z nich je vražda rodiny Ulmów.

24. března 1944 přijela Feldpolizei do města Markowa, kde měli v plánu zkontrolovat několik domů. Když vešli do domu patřícím Josefu Ulmowi, nalezli během razie několik ukrytých židů. Němci okamžitě všech 8 židů vyvlekli z domu a všechny postříleli. Chvíli později zastřelili i Josefa a jeho těhotnou manželku Wiktorii. To vše za neustálého křiku jejich 6 dětí, které musely pohledět na mrtvá těla jejich rodičů. Josef po konzultaci s nadřízeným a spolu s dalšími příslušníky Feldpolizei všechny děti zastřelil.

Když se blížila Rudá armáda, povedlo se Josefovi bezpečně ustoupit se svými kumpány. Bohužel nevíme, jak dále pokračovala Josefova válečná cesta nebo jestli se dostal do zajetí. Víme ovšem, že se Josefovi podařilo úspěšně dostat do Československa. Zde se žil relativně v poklidu dalších 12 let. Usadil se v obci Darkovičky, kde si postavil dům se svou ženou a později se mu narodily dvě děti. Až na konci roku 1957 spadla klec a byl dopaden Československými státními orgány. Dle vyprávění pamětníků jezdil Josef Každý den do práce na kole přes Markvartovice. Pracoval jako soustružník v Ostravě. V rámci tehdejší spolupráce socialistických zemí přijela do jeho firmy delegace z tehdejší Polské lidové republiky. Mezi členy polské delegace byl i jeden obyvatel okresu Łańcut. Josef byl sice násilník, ale na druhou stranu byl také velmi šikovným soustružníkem, což se mu ovšem stalo osudným. Byl vyhlášen pracovníkem měsíce a jeho obrázek byl pověšen ve firmě. Právě toho obrázku si všiml jeden z členů delegace a poznal v něm člověka, který ho za války mlátil. Vše nahlásil a druhý den si již pro Josefa přišli policisté. Ty jej 28. prosince 1957 předaly prokuratuře Rzeszowského vojevodství. V místním tisku pak byla 13. ledna 1958 uveřejněna zpráva, která vyzývala svědky násilí páchaného Josefem Kokotem aby se přihlásili prokuratuře.

Prokuratuře se velmi rychle přihlásilo velké množství svědků. Příprava soudního procesu tak díky množství činů zabrala více než půl roku. Soud započal 14. července 1958, kdy byla přečtena žaloba, která vinila Josefa z již výše zmíněných 43 aktů násilí a smrti zhruba 150 osob. Josef si na radu svého právníka vyžádal tlumočníka, byť zcela jistě hovořil velmi dobře česky německy i polsky. Na soud s člověkem jehož činy zde byli stále živé v pamětech místních obyvatel byly dokonce vydávány vstupenky jako na představení.

Josef se ke svým činům nepřiznával. Druhý den vydal komunikát v němž žádal média o správné psaní jeho jména. První dny své činy svaloval na rozkazy, stres z války a podobné. I přes očité svědky a oběti, které stanuly před Josefem a vypovídaly, se mu dařilo udržet emoce na uzdě a dokola odmítat vinu.

Josef Kokot během soudního procesu vlevo, jeho tlumočník vpravo. Zdroj: Nowiny Rzeszowskie

Po čtyřech dnech ovšem Josef již nevydržel a začal se pomalu přiznávat ke svým činům. Vraždu dětí rodiny Ulmowých však stále zapíral se slovy „Děti byly, jsou a budou moje slabost, tohle bych nikdy neudělal“. Josef se stále snažil vymlouvat na rozkazy, jiné osoby, přetáčel fakty, psychické obtíže, vlastní problémy s gestapem (byl také násilně vyslýchán). Množství materiálu a svědků ovšem bylo pro soud dostačující. Jedna svědkyně dokonce v soudní síni zakřičela „To je on! Nemám nejmenších pochybností, že to obžalovaný Josef Kokot zastřelil mé dva syny“.

Po měsíci a půl náročných soudů mohl zrezignovaný a plačící Josef 28. srpna vynést svá poslední slova. O dva dny později byl vyřčen rozsudek. Ten jej za ustavičného Josefova pláče odsuzoval k trestu smrti.

Velkým štěstím Josefa bylo, že přečkal období těsně po válce, kdy byli lidé plni emocí a chování k válečným zločincům bylo mnohem horší. Rada vlády Polské lidové republiky nakonec změnila Josefův trest na doživotní trest a ten později na 25 let vězení. Svůj trest si Josef odpykával ve věznici v Ratiboři, který leží nedaleko jeho rodiště a zde také v roce 1980 ve věku 59 let umírá.  Zemřel pouhé 3 roky před propuštěním.