Klassek Josef

Josef Franz Klassek se narodil a žil v Kravařích. V roce 1940 nastoupil k povinné službě u RAD (Reichsarbeitsdienst – Říšská pracovní služba). Roku 1941 narukoval k Wehrmachtu do Šlesvicka, kde absolvoval základní výcvik. Po něm byl 6. října 1941 přiřazen k 4. kulometné rotě náhradního praporu pěchoty 164–4.MG-Kompanie u Infanterie-Erstatz-Bataillon 164, který sídlil v Lotrinsku ve městě Metz (dnes součást Francie). Následně byl převelen k 8. rotě pěšího pluku 635–8. Kompanie u Infanterie-Regiment 635. Před odjezdem na Východní frontu absolvovala jednotka poslední ostrý výcvik na střelnici ve městě Königsbrück v Sasku. V dubnu roku 1942 dorazil pluk společně s Josefem Klasskem na Východní frontu, na Ukrajinu. Pluk spadal pod 384. pěchotní divizi – 384. Infanterie-Division. Pluk bojoval v rámci skupiny armád „Jih“-Heeresgruppe „Süd“.

První kontakt s nepřítelem zaznamenal Josef Klassek 17. května 1942 během druhé bitvy o Charkov, kdy se Sověti pokusili město neúspěšně dobýt. „Můj první křest ohněm na frontě přišel v květnu. 17. května.1942 začala ofenzíva na Charkov, ale několik dnů před tím zaútočili na nás Rusové u města Slavjansk, kde jsem byl s mojí četou těžkých kulometů MG 38. Nasadili proti nám celkem tři vlny vojáků. První měli zbraně a druhá a třetí vlna byla do sebe zavěšena pod vlivem alkoholu s křikem „urá“ se valili na naše zákopy. My jsme měli stěstí, že mezi námi byl návodčí těžkého dělostřelectva (Artillerie-Beobachter), který řídil palbu děl ráže 150 mm přímo před nás. Vpravo ale, kde fronta nebyla tak dobře obsazena, pronikli Rusové až do města, kde svedli tvrdý boj muže proti muži s dělostřelci, tam byli poraženi. Výsledek byl strašný, stovky mrtvol. Ti, kteří přežili vypověděli, že byli 3 dny na cestách ze Sibiře na frontu, měli u sebe spoustu okupačních peněz. Bylo jim řečeno, že za městem už je Berlín a tam si můžou nakoupit co chtějí!“

Josefa jednotka se účastnila i stalingradské ofenzivy, kde svedla se sovětskými vojáky tvrdé a kruté boje. Po nějaké době dostal opuštěnku a odjel na dovolenou domů. Po jeho návratu byla již divize obklíčena. „U ofenzívy na Stalingrad měla naše jednotka (Grenadier-Regiment 635) překročit u obce Akatow řeku Don. Před námi se ale frontový most porouchal, proto jsme museli čekat, až se opraví. Byla půlnoc, měsíček svítil a nad námi kroužil ruský výzvědný letoun, říkali jsme mu „Kaffemühle“ (mlýnek na kávu, pozn. autora). Ten nás asi zahlédl a začal na nás navádět kaťuše (lafetový raketomet, pozn. autora). Ty začaly střílet přímo mezi nás, a to fosforovými granáty. Já jsem skočil pod jeden z odstřelených tanků, a tak jsem se zachránil. Většina vojáků, které to zasáhlo hořela fosforem! Pak jsem odjel na dovolenku a když jsem se vrátil, byla moje jednotka už obklíčena u Stalingradu.“

Po skončení dovolené okamžitě odjel znovu na Východní frontu. V Dněpropetrovsku (dnes Dnipro) na Ukrajině obdržel nové rozkazy a odjel do Francie, kde byla divize – 384. Infanterie-Division nově sestavena. Zde mezitím Josef absolvoval poddůstojnický kurz, který úspěšně dokončil a byl povýšen na hodnost Unteroffizier (poddůstojník).

V zimě roku 1943 odjel se svou divizí zpět na Východní frontu do Ruska. Nasazen byl s novou jednotkou rotou granátnického pluku – 6.Kompanie Grenadier-Regiment 535 v jižním úseku na Ukrajině v prostoru Krivij Rih. V červenci 1944 utrpěl nedaleko Jassy v Besarábie v Rumunsku při tankovém útoku zranění pravé nohy. V tomto období prožil Josef Klassek opravdu krušné a nelidské časy. „Při útoku nepřátelských tanků v nepřehledném terénu jsem byl zraněn na noze na několika místech. Po zásahu jsem se doplazil do nedalekého lesíka, kde vojáci od Trossu (jednotky zobírající se zásobováním, pozn. autora) zanechali koně. Na jednoho jsem se s námahou dostal a po několika kilometrech jsem se dostal do dědiny, kde ještě byli lékaři, kteří mi hned operovali hlavní ránu, na vedlejší rány už nebylo času, neboť jsme byli obklíčeni a pod palbou dělostřelectva. Naložili nás raněné na vozy tažené koňmi a celá 384. divize ustupovala. Při jednom náletu ruských letadel se koně splašily a vůz se s námi převrátil. V tom zmatku jelo kolem mě divizní otevřené auto, ve kterém seděl náš generál Hans de Salengre-Drabbe (nositel Rytířského kříže, pozn. autora), který mě na moji žádost o pomoc vzal do auta. Jeli jsme k řece Prut, kde už se bojovalo muž proti muži. Tam mě vyložili a jeli dál hledat únikovou cestu z obklíčení (Generalleutnant de Salengre-Drabbe byl později zabit při plném zásahu jeho vozidla dělostřeleckým granátem, pozn. autora). Nás bylo u té řeky hodně raněných a ti co byli zdraví, se snažili dostat na druhý břeh. Těm, kterým se to nepodařilo, tak umírali na druhém břehu strašlivou smrtí, a to utonutím v bahnitém terénu, který tam byl“.

Jeho utrpení se prodloužilo sovětským zajetím, kde byli on a jeho druhové drženi v surových a nemilosrdných podmínkách. Po třech měsících pobytu v nemocnici byl transportován k pracovnímu zajateckému oddílu a byl využit i jako překladatel. „24. srpna 1944 jsem se dostal do zajetí. Převezli nás do města Kišiněv, později do Tiraspolu, kde jsme byli ve 2. patře domu bez lékařské pomoci. Onemocněli jsme tyfem, malárií atd. Vojáci umírali po stovkách, někteří byli mrtví mezi námi několik dnů, pak je drastickým způsobem tahali po schodech do nákladních aut. Kde je nakládali jak dobytek a údajně za městem v pískovně hromadně pohřbívali. My, kteří jsme přežili, tak jsme byli transportováni do města Krupjansk do vojenské nemocnice a po třech měsících jsme byli lékařskou komisí uznáni práce schopnými. Nahnali nás do lesa, kde jsme museli nosit stromy 5 kilometrů na rampu. Byli jsme obuti jen do dřeváků ve vodě a později ve sněhu. Plno zajatců tam v zimě pomrzlo. Poslední tábor nucených prací byl v Charkově, kde jsme pracovali v továrně CHTZ (Charkovské traktorové závody). Cestou do práce jsme museli zpívat německé vojenské písně, lidé na nás plivali, někteří nám ale házeli cigarety.“

Ze zajetí byl konečně propuštěn na podzim roku 1945. „V září 1945 mě propustili a cesta dobytčákem domů trvala celé dva měsíce. Jeli jsme přes Rumunsko, Jugoslávii, Maďarsko a Bratislavu. 7. listopadu jsem konečně dorazil dom.“

„Dnes po tolika letech se podivuji, jak jsem to vše mohl vůbec přežít. Pro co a proč? Pro mě byla po celou válku důležitá každodenní modlitba a víra v Boží pomoc!“

Paradoxem je, že po skončení Druhé světové války musel narukovat do československé armády. A dokonce stál čestnou stráž na pohřbu prezidenta ČSR Edvarda Beneše. Z jeho vyprávění je nejspíše zřejmé, že na této čestné stráži stálo vícero vojáků z Hlučínska, kteří jako němečtí občané sloužili ve Wehrmachtu. „V roce 1948 jsem musel znovu narukovat a sice do československé armády. Sloužil jsem až do 16. září 1948. Právě tehdy zemřel prezident Beneš. My, bývalí vojáci Wehrmachtu jsme museli stát čestnou stráž.“

Josef Klassek zemřel dne 28. dubna 2014 ve věku 91 let v Kravařích.

Vyznamenání:

• Odznak za zranění v černé barvě
• Železný kříž II. třídy
• Útočný odznak pěchoty ve stříbrné barvě