Janosch Heinrich

Následující text pochází z článku Jiřího Nemináře „V boji za svobodu, 1. část“ z vlastivědného časopisu Muzea Hlučínska, ročník 15/2025, číslo 1

Jindřich Janoš patřil mezi vůbec první české vlastence, kteří utekli z obsazeného území s cílem bojovat proti nacismu.

Narodil se se 26. listopadu 1919 v Píšti, kde také vychodil obecnou měšťanskou školu. Jak sám později vzpomínal, právě učitelé u něj rozvinuli vlastenecké přesvědčení. Vyučil se cementářem a nastoupil u firmy svého strýce, jež vyráběla betonové prefabrikáty. Protože nebyl spokojen s výší své mzdy, zorganizoval dvakrát protestní stávku. Po třetí stávce došla majiteli firmy trpělivost a svého synovce propustil. K tomu mělo dojít v době, kdy už Hlučínsko bylo obsazeno Německem. Jindřich Janoš později na tuto dobu vzpomínal: „Vystupoval jsem všude jako Čech, a proto jsem na Hlučínsku neměl místa.“ Dokonce se rozhodl na základě českoněmecké mezinárodní smlouvy optovat pro Česko-Slovensko, ale „bylo to zbytečné, protože Němci obsadili zbytek republiky a zase jsem byl tam, kde jsem nechtěl“. Začal proto poslouchat zahraniční rozhlas, odkud se dozvěděl, že se v Polsku formuje československá armáda. Připravil si všechny doklady a 11. června 1939 u německého Tvorkova hranici do Polska. Pokud vlastnil pas, mohl teoreticky odejít legálně, nelze však vyloučit, že přeplaval Odru, jež zde tvořila hranici.

Jindřich Janoš ve svém stručném životopise později vzpomínal, že v Polsku potkal postaršího důstojníka, který se mu svěřil, že také utíká z vlasti a míří na československý konzulát v Krakově. Tento důstojník se mu měl představit jako podplukovník Svoboda. Pozdější prezident ve svých pamětech uvedl shodné datum- 11. června – kdy z Těšína putoval do Krakova. Na konzulátě pak byl zaregistrován pod číslem 310. Janoš ve krátkém životopise píše, že se Svobodou získali pořadová čísla 313 a 314. Ludvík Svoboda se v Krakově okamžitě stal velitelem celé skupiny dobrovolníků, protože měl nejvyšší hodnost. Počátky československé jednotky nebyly vůbec snadné, protože se nedařilo uspokojivě vyřešit ani základní potřeby dobrovolníků. Teprve začátkem července Poláci vyčlenili pro Čechoslováky vojenský tábor v Malých Bronovicích, kde se naskytly odpovídající ubytovací i výcvikové prostory. Jak dlouho zde pobýval Jindřich Janoš není známo. Z Polska pravidelně odjížděly transporty dobrovolníků do Francie. Od května do srpna 1939 tímto způsobem odešlo na západ přes 1200 vojáků včetně Jindřicha Janoše.

Ve Francii pak tito muži podepisovali přihlášku do cizinecké legie, protože jim prakticky nezbývala jiná možnost, jak řešit svou životní situaci. Ta se v horkých letních dnech roku 1939 jevila jako zcela bezvýchodná. Nikdo nevěděl, za jak dlouho – a zda vůbec – propukne válka, kterou všichni s nadějí očekávali. Jenom za předpokladu válečného stavu totiž mohli být z legie propuštěni do československé armády. Vyhlášení války získávalo v jejich případě zcela osobní rozměr, protože přinášelo naději na lepší život a dávalo dosavadnímu úsilí konečně smysl. Jako legionáři žili českoslovenští dobrovolníci v mizerných podmínkách, museli se podrobit tvrdému drilu, pravidelným zátěžovým pochodům a nesmyslným úkolům, kterými doslova zabíjeli čas. Základní výcvik probíhal v alžírském městě Sidi-Bel-Abbés, kde měla cizinecká legie jednu z hlavních posádek. Pobyt v africké poušti naštěstí pro ně netrval příliš dlouho. Po napadení Polska a vyhlášení války byli uvolněni pro nově se formující československou zahraniční armádu. Ta začala vznikat v jihofrancouzském městě Agde, kde dostala k dispozici bývalý tábor pro španělské republikány. Areál byl v žalostném stavu – zatékalo do budov, chyběla základní hygienická infrastruktura a venku v rojích poletovali všudypřítomní komáři.

Již na konci záři 1939 dorazil do tábora v Agde první transport 548 bývalých vojáků cizinecké legie a 26. září byli jeho příslušníci oficiálně odvedeni do československé armády. Jindřich Janoš se nacházel mezi nimi. Evidentně se obával, že by nemusel být odveden, protože ještě nedovršil jednadvacátý rok života a podle prvorepublikových zákonů tedy nebyl plnoletý. Proto si datum narození posunul o rok zpět. V odvodním protokolu i v dalších vojenských dokumentech tak stojí, že přišel na svět již v roce 1918.

V jižní Francii vznikla zkraje roku 1940 československá divize. Tvořili ji dobrovolníci uprchlí z vlasti, internovaní příslušníci španělských mezinárodních brigád a především mobilizovaní členové krajanských komunit ve Francii, zejména francouzští Slováci. Složení jednotky bylo rozmanité, stejně jako identity, postoje a motivace vojáků. Divize se skládal pouze ze dvou pěších pluků, dělostřeleckého pluku a dalších podpůrných jednotek. Od začátku se potýkala se řadou závažných problémů- od přístupu francouzských orgánů, přes nedostatečnou výstroj, výzbroj až po vztahy mezi vojáky, kteří se vyznačovali různorodostí svých národností, politických příslušností a náboženského vyznání. Po napadení Francie nebyla československá divize nasazena jako celek, ale oba pěší pluky se zapojily do obranných bojů v rámci různých francouzských svazků.

Když německé jednotky zaútočily 10. května 1940 na Nizozemsko, Belgii a Francii, československá armáda stále prováděla výcvik na jihu Francie. Jindřich Janoš tehdy sloužil u 4. kulometné roty 1. praporu 1. pěšího pluku, který byl uveden do bojové pohotovosti teprve 11. června – přesně rok poté, co Janoš překročil u Tvorkova německo-polskou hranici. Bojové nasazení Čechoslováků netrvalo dlouho a provázely ho chaos, zmatek a neustálé ústupy. Již 22. června Francie kapitulovala a československé jednotky  se začaly urychleně stahovat na jih, odkud měly být evakuovány do bezpečí Britských ostrovů. Většina československých vojáků mezitím své jednotky opustila, takže do Británie se nakonec dostalo jen necelých 5000 příslušníků divize. Zatímco Jindřich Janoš za dramatických okolností ustupoval pod československým praporem, jeho vrstevníci a starší kamarádi z rodné vesnice stáli na opačné straně v německých uniformách. Kdyby tehdy ve Francii upadl do zajetí, ocitl by se v krajně nebezpečné situaci – jako říšsko -německý příslušník by byl obviněn z velezrady. Nejpozději 27. června ovšem stanul na britské půdě.

Z vojenské knížky vyplývá, že Janoš získal výcvik střelce z kulometu a řidičské oprávnění na více skupin vozidel. Později prodělal také parašutistický výcvik. Sloužil nejprve u velitelské roty a poté u 1. tankového praporu Československé samostatné obrněné brigády. V roce 1942 byl povýšen na svobodníka a o rok později na desátníka. Na podzim 1943 při vykládání materiálu z nákladního automobilu úraz, při kterém si zlomil pět žeber. To jej na několik měsíců upoutalo na lůžko.

Až do roku 1944 nemohly být československé pozemní jednotky ve velké Británii bojově nasazeny. Nejenže neexistovalo příhodné bojiště, ale především trpěly nedostatkem lidských zdrojů. Teprve po spojenecké invazi do Normandie se československá brigáda v létě 1944 připravovat na své nasazení proti německému nepříteli. V záři opustila Velkou Británii a a vylodila se na evropském kontinentě, kde dostala bojový úkol- obléhání francouzského přístavu Dunkerque. Československá jednotka zde čelila více než dvojnásobné německé přesile a zajištovala, aby obklíčení Němci nenarušovali svými výpady týl spojeneckých vojsk. Během tohoto nasazení podnikli Čechoslováci četné průzkumné akce včetně několika útoků.

V roce 1945 byl Jindřich Janoš povýšen do hodnosti četaře a krátce po ukončení války se s celou obrněnou brigádou vrátil do Československa. Po návratu do vlasti podstoupila obrněná brigáda reorganizaci na tankový sbor, takže jeho domovský 1. tankový prapor se stal 11. tankovou brigádou se sídlem v Milovicích. Janoš zde působil jako instruktor řidičů a mechaniků. Před propuštěním do civilu se ještě dočkal povýšení na rotného a 10. ledna 1946 byl propuštěn z armády. Propouštěcí list uvádí jako jeho bydliště Vojkov u Říčan. Jindřich Janoš se v té době nechal zaangažovat pro potřeby Správy spojených národů pro pomoc a obnovu (známá jako UNRRA), která přivážela do Československa ze Západu potraviny, ošacení, léky, průmyslová a zemědělská zařízení nebo parní lokomotivy. Prostředky zaslané v rámci akce UNRRA pak významným způsobem pomáhaly při obnově válkou postižené země. Janoš by zařazen do strážního oddílu UNRRA jako řidič. Jezdil do Francie, odkud přivážel do Československa nákladní automobily.

Po nějaké době se vrátil do rodné Píště a brzy byl jmenován národním správcem betonárny v Kravařích, později pracoval jako její vedoucí. Stal se členem Československé obce legionářské a po jejím zániku byl převeden do Svazu bojovníku za svobodu a Svazu protifašistických bojovníků. Byl také členem Československého červeného kříže. V roce 1948 vstoupil do KSČ a v komunální politice vyvíjel aktivitu jako člen místního národního výboru, akčního výboru a coby předseda budovatelské komise. Ve svém životopise se charakterizoval jako člověk, který byl už od mládí revolucionářem a bojovníkem za socialismus.

Zemřel 6. května 1981 v Kravařích.

Vyznamenání:

• Československá vojenská pamětní medaile se štítkem Velká Británie
• Československá medaile za zásluhy II. stupně

Jindřich Janoš ve své staré Francouzské uniformě v táboře Cholmondeley v parku.

Jindřich Janoš na stejném místě v nově vyfasovaném britském battledressu.

Zdroje:

Vlastivědný časopis Muzea Hlučínska, ročník 15/2025, číslo 1

VÚA-VHA Praha, Sbírka 24, sign. 24-12-6/20, odvodní lístek Jindřicha Janoše; Kniha odvodních protokolů řady J, odvodní protokol Jindřicha Janoše.

Eduard Čejka: Československý odboj na západě, s. 151.

VÚA-VHA Praha, Sbírka 24, List o odchodu z činné služby.