Janosch Ferdinand

Ferdinand Janosch byl 1. prosince 1943 povolán do Wehrmachtu. Výcvik dokončil v Gliwicích. Zkouška šatů a střelby se konala v Zombkowitz. Na frontu se dostal jako příslušník Pz.Gren.Rgt. 13, podřízený 5. Panzer-Division. Byl předsunutým pozorovatelem, odkud řídil vlastní dělostřelectvo. Během bojů byl svědkem tragické smrti svého druha Felixe Teuera z Bolatic. Při dělostřelecké palbě z granátometů vybuchla nálož v hlavni (Rohrkrepierer) a ta se roztrhla.

Dne 13. ledna 1944 byl zraněn „Ratsch Bumm“ (ruské protitankové dělo). Plazil se ve sněhu a mrazu, krvácel, dosáhl vlastních pozic a byl převezen nákladním autem do polní nemocnice. Poté s Ju-52 do Brest-Litevska a vlakem přes Salzburg do Mnichova. Tam byly odstraněny šrapnely z jeho těla. Po zotavení se účastnil na rozdrcení Varšavského povstání. Následovaly těžké boje v Litvě u Mitau a Tilsitu v Kurlandské kapse. Zde byl svědkem toho, jak byli Rusové, mnozí z nich neozbrojení, pronásledováni svými komisaři. Každý, kdo se při útoku otočil zpět, byl komisaři nemilosrdně zastřelen. Němci se u toho bavili „Nechte loutky přijít!“ křičeli.

Jednoho dne zachránil život soudruhovi (Karl Biolik ze Slezska). Ležel vážně zraněný u hřbitovní zdi. Navzdory silné palbě ho odtáhl za vlastní linie. Za to obdržel Železný kříž 2. třídy. V roce 1944 byl povýšen na hodnost Gefreiter. Sám byl krátce poté zraněn. Léčil se v nemocnici ve Windau. Z Königsbergu se jeho jednotka dostala do přístavu Pillau. Tam při náletu osobně popadl kulomet MG 34 a sestřelil ruskou stíhačku. Za tento čin získal vytoužený Železný kříž 1. třídy. Následoval obtížný ústup přes Kurské ústí.

Kapitulace ho zastihla v Gdaňsku. V zajateckém táboře s ním a jeho kamarády tvrdě a brutálně zacházeli Poláci, které pak Rusové naštěstí odehnali. Následovala 200 km dlouhá procházka do Deutsch Eylau. Poté doprava po železnici do Gomelu. V lesích museli kácet stromy. Kvůli nedostatečné výživě a epidemiím umírali každý den tři jeho spolubojovníci. V blízkosti řeky Dněpr byl za tímto účelem vykopán hromadný hrob. Koncem roku 1945 byl převelen do Oděsy. Ze zajetí byl propuštěn v březnu 1946. V Ostravě-Přívoze pak mohl útéct z vlaku. Unikl tak deportaci do nechvalně známého tábora Praha-Motol, kde bylo mnoho jeho kamarádů zbito a zavražděno. Dne 13. května 1946 po všech útrapách opět stál před domem svých rodičů rozradostněn. Od 70. let žil v Německu.
Zemřel dne 08.10.2008 v Langenfeldu

Vyznamenání:

• Odznak na zranění v černé barvě
• Železný kříž 2. třídy
• Železný kříž 1. třídy