Janosch Ferdinand

Ferdinand Janosch se narodil v Ludgeřovicích, kde žil v domě čp. 503. Dne byl 1. prosince 1943 povolán do Wehrmachtu. Měsíční základní výcvik dokončil v Gliwicích v Horním Slezsku. Zkouška vojenské uniformy a střelby se konala ve městě Zombkowitz v Dolním Slezsku (Ząbkowice Śląskie, Dolnoslezské vojvodství, dnes součást Polska).

Na frontu se dostal jako příslušník granátnického pluku – Panzer Grenadier.Regiment. 13, podřízený divizi – 5. Panzer-Division. Byl předsunutým pozorovatelem, odkud řídil vlastní dělostřelectvo. „Já jsem byl jako vorgeschobener Beobachter (předsunutý pozorovatel) na předsunuté pozici, odkud jsem pomáhal řídit palbu. Náš velitel byl Hauptfeldwebel (poddůstojnická hodnost) Hans Müller, malý chlapík, na jehož hlavu vypsali Rusové vysokou odměnu. Byl nositelem Německého kříže ve zlatě a celkem byl 17 zraněn! Každý ho měl rád a kluci ho žádali o radu, když měli i osobní problémy. Každého vytáhnul, jak se říká ze srabu. Dále se mnou byl Unteroffizier (poddůstojník) Achtellik und Gefreiter Ülsner ze Saska. Měli jsme k dispozici polopásák Skdfz. 251. (Sonderkraftfahrzeug 251 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ německý obrněný transportét, pozn. autora)“

Během bojů byl svědkem tragické smrti svého druha Felixe Teuera z Bolatic. Při dělostřelecké palbě z granátometů vybuchla nálož v hlavni (Rohrkrepierer) a ta se roztrhla. „V té době jsem byl svědkem smrti Felixe Teuera z Bolatic. Sloužil u minometu jako nabíječ. Při střelbě nedošlo k odpálení granátu a on zbrkle vsunul další granát do ústi. Přitom došlo k detonaci a roztržení celého minometu. Felixe to roztrhalo na kousky.“ Takových hrůzných událostí zažil Ferdinand Janosch na frontě vícero. „Zažil jsem takřka až neuvěřitelné věci. Šli jsme v koloně po lesní cestě, když zčistajasna přiletěl granát do našich řad, a aniž by explodoval, tak na vlhké půdě projel chlapovi mezi nohama, aniž by mu nějak uškodil. Ten chudák ale z toho měl těžký nervový otřes.“

Dne 13. ledna 1944 byl zraněn střepinou z granátu„Ratsch Bumm“ (sovětské protitankové dělo, pozn. autora), který kousek od něj explodoval. Plazil se ve sněhu a mrazu, přičemž silně krvácel. Jakmile dosáhl vlastních pozic, tak ihned zkolaboval. Následně byl převezen nákladním autem do polní nemocnice. Poté s Ju-52 do Brest-Litevska a vlakem přes Salzburg do Mnichova. Tam se podařilo odstranit šrapnely z jeho těla.

Po zotavení se účastnil na rozdrcení Varšavského povstání, které vypuklo 1. srpna 1944. Následovaly těžké boje v Litvě u Mitau a Tilsitu v Kurlandské kapse. Zde byl svědkem toho, jak byli Rusové, mnozí z nich neozbrojení, pronásledováni svými komisaři. Na tyto události vzpomínal Ferdinand Janosch takto: „Rusi vám tak začali pražit dělostřeleckou palbou v 6.00 ráno a pokračovali až do odpoledne. Člověku nezbylo nic než sedět v díře, žrát čokoládu a čekat kdy to rachne. Byly to nervy! V Gumbinnen (oblast ve Východním Prusku, dnes součást Ruské federace) byl ruský zajatecký tábor. Leželo tam plno mrtvol a prasata z nich žraly vnitřnosti. Člověk už byl ale otrlý k takovým věcem. Rusi nás nepřetržitě bombardovali. Jednou nás nachytali nepřipravené. Už padaly bomby, když se mi podařilo skočit v poslední chvíli do blízkého bunkru. Pak to začalo bouchat a já se modlil. Pak jsme vylezli a našli kluky zapíchané hlavou do blízkých stohů. Tak s nimi tlakové vlny zamávaly. Také jsem na vlastní oči viděl, jak ruští komisaři ženou své vojáky do útoku, Urá a davaj! Plno jich nemělo zbraně, a brali si je u padlých. Kdo se otočil, toho komisaři zezadu odpráskli. Naši z toho měli srandu. Povídali „lasst die Puppen kommen!“ (nechte loutky přijít) Pak je smetli palbou, ale brzo přišla nová vlna. Voják byl u Rusů čistě spotřební materiál.“ 

Jednoho dne zachránil život spolubojovníkovi Karlu Biolikovi ze Slezska. Ležel vážně zraněný u hřbitovní zdi. Navzdory silné palbě ho odtáhl za vlastní linie. Za to obdržel Železný kříž II. třídy. „V noci jsme tahali děla na lanech, aby nás Ivan neslyšel. Zde jsem dostal EK II. (již výše zmíněný Železný kříž  II. třídy – Eisernes Kreuz II. Klasse, pozn. autora) Slyšel jsem slabé volání o pomoc: „Hilfe,Hilfe.“ U hřbitova ležel Karl Biolik ze Slezska. Dostal zásah střepinami do nohy. Ležel tam s nohou roztříštěnou a prosil mě, ať ho zachráním, že má 5 dětí. Povídám klukům, pojďte, přitáhneme ho. Ale odpověď byla,  jsi blázen, v tomhle pekle to je sebevražda. Tak jsem pro nej šel sám. Potom jsem ho odtáhl při plazení na rameni za neustálého ostřelování za naše pozice. Přijel polopásák, naložil jsem ho, přitom mi děkoval, slzy díků mu plynuly po tvářích.“

V roce 1944 byl povýšen na hodnost Gefreiter. Sám byl krátce poté zraněn. Léčil se v nemocnici ve Windau. „Zde jsem byl podruhé zraněn a strávil 14 dní v polní nemocnici ve Windau (Ventspils – Lotyšsko). „Na jednom poli stál Il-2 (Iljušin Il-2 Šturmovik – sovětský bitevní letoun, pozn. autora), zdánlivě nepoškozen. Vlezl jsem dovnitř a začal manipulovat se řízením. Přitom vyšla dávka z palubních zbraní až jsem se k smrti leknul. Naštěstí jsem nikoho nezabil. V Panzerwaldu se mluvilo o tom, že je tam schována Bernsteinzimmer (Jantarová komnata). Já jsem osobně viděl, že tam nějaké velké bedny transportovali, ale prý to byla jenom fáma.“

Z Königsbergu se jeho jednotka dostala do přístavu Pillau (Baltijsk, dnes součást Ruské federace). Tam při náletu osobně popadl kulomet MG 34 a sestřelil sovětské bitevní letadlo. Za tento čin získal vytoužený Železný kříž 1. třídy. Následoval obtížný ústup přes Kurské ústí. „Z Königsbergu (Kaliningrad – dnes součást Ruské federace) se nám podařilo prorazit do Pillau. Tady při jednom náletu jsem pozoroval, jak se jeden snažil s MG 34 (Maschinengewehr 34 – německý kulomet, pozn. autora), na lafetě něco zasáhnout, ale bezvýsledně. Tak jsem na něj zařval: „Mensch wo schießt du hin? Kurva dej to sem!“ Chopil jsem se toho a začal pálit po nalétávajícím Rusovi. Trochu jsem palbu předsadil před jeho čumák a měl jsem štěstí, protože se mi opravdu podařil zásah do křídla a letoun se zřítil nedaleko našeho postavení. No dostal jsem za ten sestřel EK I. (Eisernes Kreuz I. Klasse – Železný kříž I. třídy, pozn. autora) Pak nás lodě převezly na poloostrov Hel, odkud jsme měli pokračovat do Dánska, ale po nějaké době nás vrátili zpět do Pillau.“

„Pak jsme ustupovali přes Kurische Nährung (Kurská kosa, písečný poloostrov v Baltském moři, pozn. autora), což je takova nudle z obou stran voda, žádný úkryt a Rusové nás měli jako na dlani. Však nám to dávali znát. Dezertéři od Bundu Freies Deutschland agitovali s hesly – Němečtí kamarádi, vzdejte se, brzy půjdete domů znovu vybudovat Německo.“

Kapitulace ho zastihla v Gdaňsku. V zajateckém táboře s ním a jeho kamarády tvrdě a brutálně zacházeli Poláci, které pak Rusové naštěstí odehnali. „V Danzigu jsme kapitulovali a ze slibů zbylo hovno. Nahnali nás do lágru a Poláci nás mlátili pažbama přes hlavy. Pak přijeli, Rusi, nadávali na Poláky a zkopali je do příkopu. Občas přijel ruský oficír a oslovoval nás Deutsch Kamerad.“ 

Následovala 200 km dlouhá pěší cesta do Deutsch Eylau (dnes Iława, Varmijsko-mazurské vojvodství, součást Polska). „Tady byl láger, kde bylo kolem 90 000 vojáků, mezi nima jsem se setkal i s Heinrichem Lampartem (zřejmě další voják z Hlučínska, informace o něm nám bohužel zatím chybí), který byl polním kuchařem“.  Poté byli dopraveni po železnici do Gomelu (Homěl – město v Bělorusku). V lesích museli kácet stromy. Kvůli nedostatečné výživě a epidemiím umírali každý den průměrně tři jeho spolubojovníci. „Odtransportovali nás až do Gomelu, kde už jsem předtím bojoval. Jaká absurdita, za První vojny tu byl v zajetí můj tata a včil já! Zde jsme káceli stromy. Podle vykonané práce nám dávali příděly. Žrádla bylo pořád málo a roboty od svítání do setmění. Slabší povahy a tělesně méně zdatní neměli takřka šanci přežít. Denně tu zemřeli průměrně tři kluci. Nafoukly se jim břicha, otekly nohy a byl razem v Panu. Jednoho dne jsem viděl už staršího chlapa jak vysílením přepadnul do žumpy s výkaly a asi se tam utopil. U řeky Dnjepr byl velký masový hrob, kam byli oni nešťastníci házeni.“

Koncem roku 1945 byl z Gomelu převelen do ukrajinské Oděsy. „Seznámil jsem se díky mé znalosti ruštiny s jednou doktorkou. Ona mě varovala a říkala: nechoď zpátky do Čech, tam bude plocho. NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitosti – sovětský represivní orgán, pozn. autora) bude všechny německé vojáky likvidovat.“

Ze zajetí byl propuštěn v březnu 1946. V Ostravě-Přívoze pak mohl útéct z vlaku. Unikl tak deportaci do nechvalně známého tábora Praha-Motol, kde bylo mnoho jeho kamarádů zbito a zavražděno. „Propustili mě až v březnu 1946. Jeli jsem v dobytčáku přes Oděsu, Rumunsko a z Košic do Žiliny, kde nás předali Čechům. Ve vlaku byli jako stráž Slováci. To bylo štěstí, protože se s nimi narozdíl od Čechů dalo mluvit. Měli jsme namířeno do Prahy do lágru, ale mě se podařilo v Ostravě-Přívoze z vlaku uprchnout. Měl jsem z pekla štěstí, protože by mě v Praze-Motole asi zabili, jako mnoho mých kamarádů.“

Dne 13. května 1946 po všech útrapách opět stál před domem své rodiny rozradostněn. „Bylo mi do breku. Po návratu mi pán Kluczka radil, chlapče honem si najdi robotu! Tak jsem začal robit ve Vítkovicich u rafinérie minerálnich olejů.“

„I když jsem nikdy do kostela nechodil, tak jsem se na frontě často vroucně modlil. Měl jsem obrovské štestí, že jsem všechny ty útrapy prežil.“

„Potkal mě tak stejný osud, jako mého otce. Za 1. války byl na ruské frontě zajat a poznal útrapy lágru v Gomelu. Při zpátečním transportu též utekl v Ostravě z vlaku.“

Od 70. let žil v Německu. Zemřel dne 8. října 2008 v Langenfeldu

Vyznamenání:

• Odznak na zranění v černé barvě
• Všeobecný útočný odznak
• Železný kříž 2. třídy
• Železný kříž 1. třídy