Hartmann Ewald

Ewald Hartmann byl 4. června 1941 odveden do Kravař, kde po prohlídce narukoval k RAD (Reichsarbeitsdienst – Říšská pracovní služba). Dne 1. dubna 1942 byl povolán k Wehrmachtu do města Opole v Horním Slezsku. Po absolvování základního výcviku byl přiřazen k dělostřelectvu. Následně byl s jednotkou přesunut na Východní frontu, kde se účastnili tažení proti Sovětskému svazu. „Při jedné cestě zpět ke své jednotce, jsme byli v Minsku vyzváni opustit vlak a nastoupit na peróně. Jakýsi důstojník vyzval všechny, kteří umí lyžovat, aby vystoupili stranou. Měl jsem už na lyžích zkušenosti a cítil jsem se osloven, tak jsem se přihlásil. To bylo také poprvé a naposled, kdy jsem se někam dobrovolně přihlásil. Kdybych tak tenkrát věděl, co mě čeká. Ten důstojník, jak se ukázalo byl Oberst Hans von Schlebrügge (nositel Rytířského kříže a veterán bitvy u Narviku, pozn. autora) a sbíral usilovně manschaft pro Skijäger–Bataillon.“

Ewalda Hartmana zařadili k 2. lyžařskému praporu – 1. Skijäger-Brigade – 2. Bataillon. Výcvik uzpůsobený potřebám této jednotky prodělal v oblasti Garmisch Patemkirchen v bavorských Alpách. „Hned jsme byli posláni do Garmische v Alpách, kde jsme absolvovali velice náročný výcvik. Všude jsme se pohybovali na lyžích, trénovali přesnou střelbu a především boj z blízka. Vojáci pocházeli hlavně z alpských oblastí Bavorska a Tyrolska, ale byli tam také kluci ze Sudet a Horního Slezska. Při jednom nástupu jsem, ale nevěřil svým očím. Kdo to tam stojí naproti? To snad není možné, Max Schimetzek (původem z Oldřišova, pozn. autora), můj kamarád ze školních let. To přivítáni bylo vřelé a oba jsme se divili té neuvěřitelné náhodě.

Prapor byl nasazen v září 1942 v oblasti Vjazmy (Rusko). Velitelem praporu byl nositel Rytířského kříže plukovník Hans von Schlebrügge. Tato elitní jednotka bojovala u Velkých Luk a v proslulých bažinách Pripjať. „Patřil jsem k 1. útočné rotě – 1. Sturmkompanie. K našemu vybavení a výstroji patřily bílé zimní uniformy, rukavice a masky proti omrzlinám. I lyže, hůlky a zbraně jsme měli natřené na bílo.  Kromě toho jsme nosili helmy výsadkových vojsk, kvůli lepšímu poslechu v místních pralesích. Jako rozpoznávací znaky oproti ruským vojákům, kteří taktéž operovali v zimních uniformách, jsme měli malé černé pasky na rukávech. Měli jsme k dispozici nejmodernější výzbroj, zvláště nový Sturmgewehr StG 44 (první útočná puška v historii, německé produkce, pozn. autora) byla velice spolehlivá zbraň.“

Hlavním úkolem útvaru bylo operovat za nepřátelskými liniemi, útočit na nepřátelská postavení a provádět diverzní akce. Boje se často odehrávaly v hlubokých lesích a za nepříznivých atmosferickcýh podmínek. Nebylo ničím vyjímečným, že teploty mnohdy dosahovaly až – 40 °C! „Naše nasazení spočívalo v průniku za frontovou linii, a hluboko v nepřátelském zazemí provádět diverzní akce, jako přerušovat spojení, ničit bunkry a monitorovat pohyby vojsk. Každá takováto akce byla neuvěřitelně nebepečná a namáhavá. Často jsme museli na lyžích ujet desítky kilometrů a zůstat přitom nezpozorováni. Nebylo výjimkou, když jsme v pralese narazili na ukryté Rusy, někteří dokonce seděli v korunách stromů a přesnou střelbou zabili nemálo mých kamarádů. Také nám dělali starosti nastražené miny a jiné nebezpečné překážky. Boj v hlubokém lese je to nejstrašnéjší vůbec, to se nedá popsat. Kromě toho, každé zranění znamenalo prakticky boj o život. Při krutých mrazech okolo – 40 °C, jsme museli raněného naložit na provizorní lehátko z lyží a táhnout jej zpátky. Bohužel, mnohokrát jsme přivezli kamaráda již zmrzlého na kost. Dost z nás taky zemřelo na zápal plic. To byl výsledek toho, že jsme většinou po namáhávém, usilovném marši museli zcela propoceni zalehnout a i několik hodin vyčkávat. To vše v mrazu a sněhu. Jedno takové Jagdkommando trvalo až 24 hodin a po celou tu dobu nebyla nikde možnost se ukrýt nebo něco teplého pojíst. Místo proviantu jsme měli chlebník nacpaný municí, což bylo životné důležité. A když jsme splnili náš úkol, Rusové nás zuřivě pronásledovali až k našim liniím. Při jedné takové noční akci jsme plnili rozkaz a ničili několik bunkrů v zázemí nepřítele. Přitom došlo k tvrdému a nelítostnému boji muže proti muži. V jednom okamžiku jsem se ohlédl na vrch zákopu a spatřil ohromného chlapa, jak právě míří se zbraní přímo na mě. Již jsem se loučil se životem, když se ozvala dávka a ten chlap se zhroutil k zemi. Jeden kamarád ho díky Bohu oddělal dříve a zachránil mi tak život. Tak už to ve válce chodí, vše je o štěstí. Bohužel, mnoho mých kamarádů to štěstí nemělo a museli jsme je pochovat daleko v cizí zemi. Zem byla přitom tak zmrzlá, že jsme museli použít granátů na vykopání hrobů.“

Na jaře byl prapor rozpuštěn a Ewald Hartmann přešel k nově zřízené 1. lyžařské brigádě – 1. Skijäger-Brigade, která byla znovu nasazena v oblasti Pripjati a řeky Bug. Sloužil u 1. roty lyžařského praporu 2 – 1. Kompanie, II. Bataillon pod velením kapitána Günthera Meerganse (nositel Německého kříže ve zlatě, pozn. autora). Ewald Hartmann na něj vzpomínal těmito slovy: „Velice přísný ale korektní velitel. Ten nás honil jako psy a neváhal kohokoliv z nás vytáhnout z řady a seřvat. Na druhou stranu se o nás staral a zasazoval kde se dalo.“

Jak on sám uvádí, v důsledku neustálých těžkých bojů se početnost útvaru snížila na 30 mužů. Přesto se jim podařilo ubránit se proti početné přesile nepřítele. Mezi stálými členy lyžařských praporů bylo mnoho bojovníků s frontovými zkušenostmi z Ruska. Náhradníci byli převážně mladí sportovci, kteří měli od přírody dobrou fyzickou kondici a bojovou morálku. Velice rychle se začlenili do společenství „starých mazáků“ (Alte Hasen). Většinou byli nasazováni tam, kde bylo třeba odrazit sovětské vpády za hlavní frontovou linii. „Jedné mlhavé noci jsme slyšeli podezřelé zvuky před našimi liniemi a připravovali se již na uvítání Rusů. Nakonec se ukázalo, že se jedná o divoké prase. Jedna cílené rána a divočák byl náš. Hned k nám dorazil Brigadekomandeur Oberst Hans von Schleebrügge a co, že se to děje. Vzal si vepřovou hlavu a zbytek nám nechal.My jsme si tak mohli pochutnat na velice příjemném jídle.“

Ewald Hartmann se několikrát vyznamenal v tvrdých bojích zblízka (oficiálně má potvrzeno 15 dnů boje zblízka) a byl celkem čtyřikrát zraněn (zásahy střepinami do hlavy a hrudníku). Nakonec byl z Východní fronty převelen v roce 1944 k Náhradnímu a výcvikovému praporu – Skijäger-Bataillon 1 na Balkán, konkrétně do Chorvatska. „Situace zde byla velmi nepřehledná a mnohokráte jsme se dostali přímo do konfliktu místních hnutí jako Ustašovci, Četnici, Domobranci a nakonec s partyzány. Připadalo mi to, jako by bojovali všichni proti všem. Byli jsme původně nasazeni u Karlstadtu (Karlovač – Chorvatsko). Vedle nás byla umístěna policejní jednotka Chorvatů. Ráno jsme je našli všechny mrtvé, 16 chlapů s podřezanými hrdly!“

„Později jsme se dostali do Albánie a oblasti Krain (Kraňsko – Slovinsko). Koncem dubna 1944 jsme dorazili před městečko Bishoflack (Škofja Loka – Slovinsko). Všude visely bílé prapory. Byla tam s námi taky jedna jednotka SS. Právě když jsem při cigaretě rozmlouval s jedním SS-Mannem, ozvala se rána a on padnul znenadání k zemi. Čistý půstřel hlavy, až jsem se z toho rozklepal. Následovalo obsazení a kontrola všech stavení a osob. Kolem 150 podezřelých osob bylo zatčeno a asi 50 následně zastřeleno. U většiny ze zatčených byly nalezeny zbraně a propagační materiál. Měli jsme hlavně ztráty díky partyzánům, kteří bojovali zákeřně a brutálně. Nikdy jsme se nesměli pohybovat osamoceně. Příliš mnoho našich zaplatilo za to svým životem, přepadeni, odvlečeni a mnohokráte i nelidsky umučeni.“

V zimě roku 1944 byla jednotka nasazena v Karpatech na Slovensku. Na konci války se přes Čechy dostal do Bavorska. „Tam jsem narazil na jeden Wehrertuechtigungslager (vojenský výcvikový tábor), kde ještě byli mladí synci od HJ (Hitlerjugend). Tak jsem s jedním vyměnil uniformu a když jsem narazil na americkou kontrolu, tak mě nechali projít. Poté jsem si našel práci u jednoho sedláka a nakonec zůstal v Německu napořád.“ Ewald Hartmann se po válce už nemohl vrátit do své staré vlasti a nakonec dožil v poválečném Německu ve městě Hückeswagen (Severní Porýní – Vestfálsko).

Vyznamenání:

• Odznak za zranění ve stříbrné barvě
• Útočný odznak pěchoty ve stříbré barvě
• Železný kříž II. třídy