Foitzik Erhard

Celé vyprávění Erharda Foitzika v originálním znění si můžete přečíst níže na této stránce pod seznamem vyznamenání.

Erhard Foitzik vstoupil do Hitlerjugend v roce 1938 a stal se důstojnickým kadetem. Poté sloužil u RAD (Reichsarbeitsdienst – Říšská pracovní služba) ve Standorfu v Horním Slezsku. Na jaře 1944 byl povolán do Wehrmachtu a umístěn ve městě Coselu (Kędzierzyn-Koźle, Slezské vojvodství, dnes součást Polska). Protože se nechtěl připojit k SS, přihlásil se dobrovolně k parašutistům. Po základním výcviku v Coselu odešel do Wittstocku u Berlína, kde se nacházela II. parašutistická škola. S 10. rotou II. parašutistického pluku absolvoval náročný parašutistický výcvik. Jeho instruktory byli veteráni z kampaně na Krétě, například major Bräuer (nositel Rytířského kříže). Erhard Foitzik provedl celkem devět seskoků: tři z balonu, pět z letadla Caproni a jeden z Junkers Ju-52.

V září 1944 byl převelen k Erdmannově parašutistické divizi, která byla zřízena v Alsasku jako pohotovostní jednotka pro obrannou frontu podél Albertova kanálu proti 21. americké skupině armád postupující z jihu směrem k Nizozemsku. Jako těžký kulometčík se účastnil bojů proti 101. americké výsadkové divizi, která se v září 1944 vylodila v oblasti Eindhofenu. V říjnu 1944 byla jeho divize přejmenována na 7. parašutistickou divizi a nasazena v předmostí Venlo-Sevenum-Lottum.

V únoru 1945 poblíž Weselu (Severní Porýní-Vestfálsko) zničil Panzerfaustem tři tanky Sherman a byl vyznamenán Železným křížem I. třídy. Následně byl v Oldenburgu (Dolní Sasko) zajat Brity. Podařilo se mu však z tábora uprchnout.

Po několikadenním pochodu byl v Passau (Bavorsko) zajat Rusy a znovu uvězněn. Jeho bratranec Alois ho později z tábora dostal a přivedl domů.

Erhard Foitzik zemřel v roce 2002.

Vyznamenání:

• Železný kříž II. třídy
• Železný kříž I. třídy
• Výsadkářský odznak

Foitzik Erhard – vyprávění

Já jsem se hned po příchodu Němců v 1938 dobrovolně přihlásil do HJ. Byl jsem Fahnenjunker a chodili na hlídky po blízkém okolí. Pak jsem byl u RAD ve Strandorfu v Oberschleßien. V roce 1944 jsem narukoval k Wehrmachtu. Protože jsem nechtěl k SS, tak jsem se dobrovolně přihlásil k výsadkářům, které jsem považoval za elitu armády. Jak jsem přijel do Cosel, tak jsem se ohlásil na bráně a ti mě poslali do jedné budovy. Tam seděli nějací oficíři a já, že se jako přihlašuji k jednotce. Ten jeden na mě hned začal řvát, co si to dovoluji, že jsem voják a řádně nezdravím, svůj kufr jsem totiž ještě stále držel v ruce. V Cosel jsem prodělal základní výcvik a pak už jsem šel k výsadkářům. Ve Witschtocku nad Berlínem jsem prodělal u 10./Fallsch.Rgt. II velice tvrdý a náročný výcvik. Pokračovací výcvik byl v Garderlingen, kde jsme dělali výskoky s padákem a následný nácvik boje. Celkem mám 9 výskoků. 3 z balonu, 5 z letadla Caproni a 1 z Ju-52. Velitel výcviku byl Feldwebel Bär, který znal mého bratra, pilota Ju-52. Při posledním výskoku mě dal Bär při nástupu do letadla deku, abych mu ji vzal. Jenže já ji v letadle zapomněl. Po dopadu na zem se hned sháněl po té dece. Seřval mě jak malého kluka, jakýže jsem nemehlo a budižkničemu.

V létě 1944 nás jednoho dne urychleně přesunuli do Holandska a byli jsme zaraženi do nově vzniklé jednotky Fallschirm-Jäger-Division Erdmann (velitel Generalleutnant Wolfgang Erdmann). U Arnheimu se totiž vysadili angličtí a kanadští výsadkáři. Ti od nás dostali pěkně na frak. Přijeli jsme o půlnoci a dostali rozkaz, připravit se proti letecké invazi. Němci to museli už dopředu vědet. Zaujali jsme pozice, já byl střelec těžkého kulometu MG-42. K ránu to začalo na obzoru hučet a za chvíli se na nás valily mraky letadel a kluzáků. Velitel nám nařídil, abychom na první vlnu nestříleli, že to jsou jenom atrapy. I tak okolní jednotky střílely a hořící kluzáky padaly na zem. Kolem 5:00 ráno pak přiletěla další vlna a začali vyskakovat výsadkáři. Na povel „pal“, namítám, že na výsadkáře ve vzduchu se nemá střílet. Velitel se na mě obořil:„Já byl na Krétě a tam to do nás taky pražili, když jsme ještě byli ve vzduchu!“ Tak jsem začal pálit a jelikož jsem měl namíchánu i světelnou munici, tak se dalo dobře určovat směr střelby. Byl to masakr. Výsadkáři padali už rozstřílení na zem a do toho hořící kluzáky. Za Arnheim jsem obdržel EK II.Klasse a byl povýšen na Oberjägera. 9. října byla naše jednotka přejmenovaná na 7. Fallschirm-Jäger-Division.

Pak už se jenom ustupovalo, přičemž jsme byli většinou nasazeni jako elita na nejtěžších úsecích fronty. Někde u Wesel jsme leželi ukryti v jedné stodole, když se ozvaly motory tanku a na cestě se vyvalilo několik Shermanů. Já zamířil panzerfaust a odpálil. Zásah, tank hoří! Můj kamarád Norbert Nociemba z Heidelbergu mi podával další panzerfausty. Během okamžiku jsem všechny tři vyřídil a ostatní se obrátily a za zuřivého střílení se stáhli. Pak následovala bubnová palba a my byli zalezli jak krtci a doufali, že z toho vyvázneme. Tu stodolu zcela rozstříleli. Za ty tři tanky jsem dostal EK I.Klasse. Potom už jenom ustup. Obklíčeni u Weisel a u Xanten, z obojího jsme se za cenu těžkých ztrát probili. Jednoho dne se nám podařilo zasáhnout jeden tank, který hustě kouřil. Pak se otevřel poklop a vylezl vysoký Kanaďan. Perfektní němčinou nám začal nadávat do německých sviní a náš Leutnant mu hned vrazil facku jako dělo. Pak z toho měl chudák popotahovačky u německého polního soudu.

Mně se udělaly v té době, to už byl rok 1945 na krku velké vředy. A jak jsme se jednou vezli na našem tanku, tak těsně vedle prasknul granát. Mě to shodilo dolu a při pádu mi moje helma ty vředy odřízla. Silně jsem krvácel, tak mě dali na obvaziště. Rychle se to zahojilo a já byl mého trápení zbaven. Mého kamaráda Norberta to nakonec dostalo. Při jednom namáhavém přesunu, spojeného s bojem, se odklidil dozadu se slovy:„Erhard, já si jdu tady dozadu lehnou do přikopu, kdyžtak mě vzbuď“. Pak náhlé začaly pálit minomety a my zalehli. Když byla chvíli pauza, tak volám na Norberta, ale nikdo se neozýval, Měl jsem takové zle tušení, a to se bohužel naplnilo. Chudák Norbert ležel bez hnutí ve své díře. Jeden granát se odrazil od kmene stromu a zasáhl jej přímo do hrudi. Velka střepina mu tam vězela a celý byl v tratolišti krve. Dost mě to vzalo a měl jsem v očích slzy. Měl jsem ho velice rád a ztráta takového dobrého kamaráda velice bolela. Byl nesmírně odvážný a nikdy ho ani v nejprudším boji nic nerozházelo. Když jsme ho pohřbívali, tak jsme mu zazpívali onu smutnou píseň o padlém kamarádovi.

Při ústupu jsme se mohli pohybovat prakticky jenom v noci. Přes den postřelovaly letadla vše, co se na cestách hnulo. I kolony uprchlíků a auta červeného kříže! Pak nás poslali na Berlín, že máme Vůdce osvobodit z obklíčení. Naštěstí nás pak odklonili do přístavu Cuxhafen, tam jsme se nalodili a chtěli do Dánska. Mezitím se kapitulovalo a my se vzdali u Oldenburgu Angličanům. Zavřeli nás do jedné stodoly, ale já jim v noci utekl. Měl jsem u sebe kompas a pistoli. Putoval jsem dobrodružnou cestou přes Görlitz do Polska. Při tom jsem se potkal s jedním kamarádem, který též putoval na Slezsko, do své rodné vsi Kränstadt. Varoval mě před Poláky, že prý to je jedna velká banda a jak nás chytí, tak s náma udělají krátký proces. Tak jsem všechno radši zahodil. V Liegnitz jsem skutečně narazil na velký masakr. Ve vodě plavaly hromady mrtvol. Patřily Němcům, které Poláci krátce předtím povraždili. Pak jsem byl zavřený v Pacově u Rusů. Můj bratranec Alois Piszczek byl už mezitím doma a přijel mě vyzvednout. V tom lágru byly i ženy a děti. Bratranec se nahlásil u místního důstojníka a požádal ho, aby mě propustil dom, že jsem Čech. Tak megafonem zavolali nástup a pak mě ten důstojník vyvolal. Postavil se přede mě a proč prý jsem bojoval? Tak povídám, že jsme katolíci a já nechtěl k SS. V tu ránu mi dal ten Rusak takovou baňu, že mě malém porazila. No ale nakonec jsme se s Aloisem šťastně objali a jeli dom.

U nás v Kuchelne bylo po válce těžko. V zámku po Lichnovskem byly zavřené Němky a Rusové a členové Rudých Gard je znásilňovali. Když si farář na to na úřadě stěžoval, tak ho odsunuli. Také tu působil velký udavač, nějaký finančák Weinhard. Díky jemu se dostalo plno lidi do lágru, z kterého se málokdo vrátil živý. Mel jsem ještě z války zašity těžký kulomet MG 42 a rozhodnul jsem se ho odstřelit. Lehl jsem si do zatáčky na cestu, kudy chodil se svými kumpány a čekal na něj. Jenže můj kamarád ze školy mě viděl a povídá: „Erhard neblbni, ty utečeš ale Rusi tu všechny pověšej“. Já stále: „Ne, já ty svině postřílím!“ Nakonec mě přece jenom přemluvil. Později jsem Weinharda potkal na vojně. Počkali jsme si s kulkama na něj a dostal pořádnou nakladačku. Jenže bohužel, přímo před policejní strážnicí. Pochytali nás a já vyfásnul rok navíc odsloužit u vojska. Někdo mi ale poradil, přihlas se na rok na šachtu. Vzali mě a později jsem dostal oznámení, že mě rehabilitovali.