Mezi řekami Opavou, Odrou a Pštinou se rozkládá malebný region Hlučínsko. Potkal jej zvláštní osud, takže není divu, že jeho historie je velmi pohnutá. Hlučínsku (Hultschiner Ländchen, Kraik Hulczynski) místní obyvatelé neřeknou jinak, než Prajzka (z něm. Preussen) a kraji za řekou Opavou zase Cisarska. V minulosti se Hlučínsku říkalo také Ratibořsko, či jižní Ratibořsko. To proto, že oblast osídlená Moravci[1] se nevztahuje pouze na nynější Hlučínsko, ale na větší část Ratibořska a Hlubčicka, kde Moravci také žili, ale dnes se již asimilovali. Hlučínsko je část území, které spadalo pod Pruské Slezsko, ale při vzniku Republiky československé se jako jediná část Pruského Slezska takřka po 200 letech vrátilo k své zemi.

Ve středověku náleželo území Hlučínska opavskému vévodství, které bylo autonomním útvarem nezávislým na moravském markrabství a pomalu se odtrhovalo od Moravy a integrovalo do Slezska. Když byla tato integrace v 17. století ukončena, náleželo již Hlučínsko území Slezska. To ovlivnilo další vývoj. Roku 1742 napadl pruský král Fridrich II. Habsburskou monarchii s cílem získat Slezsko. To se mu až na malou část kolem Opavy a Těšínska podařilo. Rakousko sice posléze podniklo další války, které ale na daném stavu nic nezměnily. Hlučínsko v rámci Slezska na dalších 180 let Prusku zůstalo. Obyvatelstvo si postupně začalo v novém státě zvykat. Probíhala postupná asimilace a germanizace Moravců, kterým ze slovanských prvků nakonec zůstal jen mateřský jazyk. Ten se ale zastavil na úrovni roku 1742 a dále se nevyvíjel. Pro nové výrazy byly používány německá slovíčka, takže vzniklo velice specifické nářečí tzv. Moravština. Ta byla používána pouze doma a v kostele a byla vyučována v obecných školách. S nástupem Bismarckovy éry bylo vyučování v moravštině zakázáno a celá řeč měla postupně zaniknout. Jen katolická církev moravštinu na Hlučínsku systematicky udržovala. Vedly jí k tomu  zejména existenciální pohnutky, jelikož církev se němčiny obávala, jakožto jazyka protestantských Prusů. Proto, ale také pro pouhou srozumitelnost, bylo možno slýchávat kázání v mateřské řeči. Úředním jazykem byla po celou dobu němčina, která byla pro obyvatele nesmírně důležitá, byla armádní řečí a řečí obchodníků. V druhé polovině 19. století obyvatelstvo vtaženo do německého národotvorného procesu a germanizace byla málem dovršena příchodem nových kněží z vratislavských seminářů, kteří již kázali v němčině a probouzeli v Moravcích německého ducha. Obyvatelstvo bylo sice moravsky mluvící, ale již německy myslící. Dodnes se na Hlučínsku uchoval velký smysl pro pořádek a příkladná pracovitost.

První světová válka zasáhla i Hlučínsko. Muži bojovali v pruské armádě a 1743 jich ve válce ztratilo život. Po válce měly nastat velké změny. Ačkoliv to obyvatelstvo tušilo, během následujících dvaceti let vystřídá čtyři státy, aniž se přestěhuje. Nejprve Pruské císařství, pak Výmarskou republiku, od roku 1920 Československou republiku a od roku 1938 Velkoněmeckou říši. Po první světové válce se začaly rýsovat hranice nových států a každý se chtěl na rozpadlých mocnostech nějak přiživit. Československá strana požadovala původně část Horního Slezska od Osoblahy až k Pštině.[2] Nakonec se územní zisky omezily na Hlučínsko. Na Hlučínsku neproběhl plebiscit, jelikož na tomto území žili Moravci, kteří byli považováni za obyvatele slovanského původu, čili za odnož českého národa. Versailleská mírová konference vyhověla české straně a podle článku č. 83 muselo být Hlučínsko odstoupeno Německem ve prospěch ČSR. Na Hlučínsku probíhala pouze různá soukromá hlasování, ze kterých se proněmecky angažovaní politici snažili dokázat náležitost Hlučínska Německu. Kdyby plebiscit proběhl, pravděpodobně by se tak stalo. Podle jednoho soukromého hlasování hlasovalo pro Německo 93,7% Moravců.[3]  Protičeský tábor vyvíjel horečnou iniciativu byly posílány dopisy, protesty, interpelace na různé adresy do Berlína, Výmaru, či papeži do Vatikánu proti připojení Hlučínska k ČSR. I duchovenstvo protestovalo, zejména v moravsky tištěných Katolických novinách.. Hlučíňané vykázali loajalitu Německu.

Jak již bylo řečeno, pokládali se obyvatelé Hlučínska za Moravce mluvící „po našimu“, ale s „deutsch gesinnt“, tedy s německým smýšlením. Jelikož byla kdysi hlavním artefaktem při určení národnosti mateřská řeč, hlásili se ať za Pruska, nebo republiky k moravské národnosti, což dokázalo například sčítání lidu v roce 1905, kdy se k moravské národnosti přihlásilo 89% Moravců a k německé pouze 11 % Němců[4]. V tradicích silně utkvěla starodávná náležitost k Moravě, což si všichni uvědomovali a od toho se nazývali Moravci.  Problém spočíval v tom, že z českého hlediska byli Moravci pokládáni za Čechy, což nelze s jistotou říci. Navíc byli od Koruny české odtrženi v době, kdy se ještě rozlišovalo mezi Moravanem a Čechem. Jejich jazyk se zastavil na úrovni roku 1742, kdy se stali součástí Pruska, zakrňoval a nerozvíjel se. V Čechách mezitím došlo k národnímu obrození, v jehož rámci vznikla moderní čeština a začal se utvářet český národ. Místo toho byli Moravci vtaženi do německého národotvorného procesu, takže pochopitelně nebyli sto se do českého proudu zapojit. Zakrnělá moravština měla pouze mluvenou podobu (pro psanou se používal švabach), pro nová slova vznikaly pouze německé výrazy, a tak se moravština stala řečí „na doma a do kostela“. Do toho působila germanizace a potřeba znalosti němčiny na trhu práce. Bylo tedy možno říci po takřka 200 letech „národního spánku“, že Čech rovná se Moravec? To byla zásadní chyba v předpokladech mnoha politiků, kteří mezi Čecha a Moravce vkládali rovnítko.

K připojení Hlučínska k ČSR došlo 4. 2. 1920[5], pouze obce Píšť[6] a Hať byly připojeny až roku 1923. S Hlučínskem připadlo ČSR 316 km2 a cca 46 000 obyvatel[7]. Paradoxně za hranicí zůstaly další obce, ve kterých bylo pročeské smýšlení a uvědomělost výrazně vyšší, nežli třeba v samotném Hlučínsku. Jednalo se o obce Bořutín, Boleslav, Křenovice, Šamařovice, Petřatín, atd. Když tyto obce připadly Německu, vymohly si vyučování češtiny na školách. Je zajímavé, jak relativní bylo připojení těchto obcí k Hlučínsku. Kdyby byly připojeny, jsou dnes součástí ČR, tamější občané by měli české státní občanství a českou národnost. Podobně by tomu bylo i naopak, kdyby Hlučínsko nebylo připojeno k ČSR, po 2. světové válce by připadlo Polsku a obyvatelé by měli polské občanství a polskou národnost. Dalším paradoxem je, že vesnice náležející Československu, požadovaly vrácení Německu, zatímco některé vesnice, které v Německu zůstaly, chtěly připadnout Československu.

Hlučínsko bylo začleněno do ČSR jako politický i soudní okres se sídlem v Hlučíně. Jelikož se jednalo o specifický celek, nenáleželo Hlučínsko Zemi slezské, ale byl ustaven vládní komisař pro Ratibořsko (myšleno Hlučínsko). Tuto funkci vykonával až do jejího zrušení roku 1927 dr. Josef Šrámek[8]. Nutno říci, že měl široké pravomoci, které by mu mohl závidět leckterý feudál, mohl totiž přikazovat vše, co uzná za vhodné. Takovýto stav by si jistě vyžadovalo nějaké dobyté území za války, či kolonie, ale nikoli region, který „konečně získal svobodu.“ Delikty proti novému státu byly postihovány tvrdými tresty. Mateřská země se zachovala spíše macešsky. Kroky, které podnikla, jen podnítily protičeské nálady. Hlučíňané byli často diskriminováni, když v ČSR hledali práci, právě zde vzniklo hanebné označení „Prajzák“. Lidé neměli důvěru v nový stát, byli zajeti ve starých kolejích a neměli chuť něco měnit. Nová republika si nejprve musela vydobýt od obyvatel důvěru a nezačala zrovna nejlépe. Toto je ovšem jedna stránka faktu, která se týká většiny. Pak zde byla menšina, či spíše jednotlivci, kteří chtěli být připojeni k ČSR a aktivně se na tom podíleli. Svědčí o tom mnohé dopisy a memoranda převážně kněží a inteligence adresované na nejvyšší místa čs. úřadů, či dokonce Pařížské mírové konferenci. Nejednalo se ale o názor celého obyvatelstva.

Absurdní situace nastala roku 1921 při novém sčítání lidu. Z obav české strany, že se obyvatelstvo bude hromadně hlásit k německé národnosti, mělo být sčítání provedeno pomocí popisných archů, to znamená, že sčítací komisař měl archy vyplňovat sám na základě výpovědi občana a jeho dokladů. Pokud by se úřadům něco nezdálo, mohly si občana předvolat znovu a vyžadovat potřebné informace. Komisař dokonce mohl podle svého soudu měnit národnost, pokud by se mu zdálo, že jde o jistou nesprávnost, ovšem pokud s tím daná osoba souhlasila. Jinak se opakoval koloběh předvolání a výslechů, které mohly končit až pokutou. Na Podkarpatské Rusi, obydlené pologramotnými Rusíny, by snad podobná forma sčítání byla na místě, těžko však na Hlučínsku...[9] Celé sčítání můžeme v podstatě pokládat za jednu velkou frašku, protože v celostátní měřítku vyšlo Hlučínsko s 18ti % více Čechoslováků a 6,6 % méně Němců, než v ostatních částech republiky.[10]

Lidé, kteří se nechtěli smířit s novým stavem a nechtěli žít v republice, měli možnost takzvaně optovat a odstěhovat se do Německa. Pak zde byla ještě druhá skupina optantů, kteří se neodstěhovali, poněvadž věřili, že zanedlouho se režim změní, ale nestalo se tak. Musela být pro ně udělena výjimka, aby mohli v republice zůstat. Sociální a ekonomická situace na Hlučínsku nebyla zrovna v nejlepším stadiu a vše ještě prohloubila světová hospodářská krize. Nezaměstnanost rapidně stoupala, což se lidé částečně snažili vyřešit odchodem za prací do Německa[11], částečně byl tento problém od poloviny třicátých let řešen výstavbou stálých opevnění.

Během československé éry Hlučínska byly investovány obrovské částky do rozvoje školství. Bylo postaveno několik moderních školních budov, které demonstrovaly zájem republiky na vzdělávání hlučínské mládeže, v Hlučíně bylo dokonce založeno gymnázium pro výchovu místní inteligence. Paradoxně zde ale mnoho místních žáků nestudovalo. Historik Plaček podotýká, že v globálu by bylo rozumnější investovat do oprav nevyhovujících škol, což byly v podstatě všechny, čímž by se celkově zlepšily studijní podmínky na Hlučínsku, než postavit sice nové školy, které ale budou sloužit jen dětem několika obcí. Zásadní změna, jež výrazně pobouřila obyvatelstvo, bylo zrušení němčiny jakožto vyučovacího jazyka a také omezení hodinové dotace náboženství. Tyto události dokonce vedly až ke stávce školních dětí, která byla potrestána vysokými pokutami. Obyvatelstvo bylo velmi pobouřeno, ale našlo si z této situace východisko. Vznikl tzv. Privatunterricht (soukromé vyučování), kdy probíhala výuka němčiny doma, po klasickém vyučování. Ne každý si ale takový komfort pro své dítě mohl dovolit.

Roku 1938 se situace začala rapidně vyostřovat. Z předchozích voleb roku 1935 vyšla na Hlučínsku vítězně Sdudetskoněmecká strana. Není divu, že obyvatelstvo hledalo východisko z neřešitelné sociální situace za hranicemi. Německo totiž o Hlučíňany pečovalo jak starostlivá matka. Na Hlučínsku propukaly demonstrace, které vyústily až v ozbrojené střety. Freikorps začal zprvu úspěšně napadat četnické stanice, nebo celnice, že musela být povolána na pomoc armáda. Boje s Freikorpsem a ordnery pokračovaly až do 23. září, kdy byla v Československu vyhlášena všeobecná mobilisace. Jelikož Hlučínsko leželo v nárazovém pásmu před hlavním obranným postavením, bylo z velké části vyklizeno. Obyvatelstvo uteklo do Německa, až na výjimky, které hledaly spásu v ČSR. Podobně tomu bylo i s muži, mnoho jich poslušně uposlechlo povolávacího rozkazu a nastoupilo bránit ČSR, někteří ale v té době pracovali v Německu a jiní raději do Německa utekli a dobrovolně se přihlásili k Wehrmachtu. Nastala paradoxní situace, kdy Moravci, třeba příbuzní, stáli na opačných stranách hranice, každý v jiné uniformě.

Ale jedna noc z 29. na 30. září osudově změnila chod dějin. V Mnichově byl tou dobou podepsán diktát o odstoupení československého pohraničí. Z Hlučínska začaly odcházet československé úřady, policejní složky a armáda, která musela opustit pásmo stálých opevnění, které se na Hlučínsku nacházelo. Již 8. října se na Hlučínsko k velké radosti obyvatel začaly valit kolony Wehrmachtu. Byly stavěny slavobrány a vojáci byli vítáni jako osvoboditelé. Opuštěné pevnosti se staly turistickou atrakcí.

Většina pohraničí - Sudet byla připojena k Sudetengau-sudetským župám, avšak Hlučínsko bylo připojeno přímo k Říši, jako území tzv. Altreichu. To s sebou neslo jisté ekonomické výhody, avšak daň, kterou za to bylo třeba zaplatit, byla vysoká. Jelikož bylo Hlučínsko Němci bráno jako historicky německé území, automaticky obdržel každý občan narozený zde před rokem 1910 a k 10. 10. 1938 zde bydlící říšské občanství, které platilo i pro jeho manželku, děti a vnoučata.[12] Na obyvatelstvo se tedy vztahovala všechna práva a povinnosti říšského občana. Z toho vyplývalo, že se na muže vztahovala branná povinnost a na dospívající služba v RAD.[13] Ne všichni muži však narukovali. Mnoho mladých a schopných mužů bylo vyreklamováno od narukování, protože pracovali ve válečném průmyslu (zejména stavba lodí), anebo byli zaměstnaní jako horníci na šachtě.

Politicky náleželo Hlučínsko okresu Ratiboř (Kreis Ratibor) a vládnímu obvodu Opolí. Dále se pak Hlučínsko dělilo na 12 amtsbezirků (okrskových úřadů). Amtsbezirky byly výkonným orgánem nacistické správy a řídili je vždy místní funkcionáři NSDAP. Zajímavé je, že ihned po připojení Hlučínska k Říši rapidně klesla nezaměstnanost. Dokonce s rostoucím počtem odvedených mužů nastal nedostatek pracovních sil. Tento problém řešila jednak RAD a také váleční zajatci, pro které vyrostly v blízkostech továren tábory. Zajatci ovšem pomáhali i v zemědělství a sedláky byli velmi žádáni. Pro ubytování válečných zajatců bylo využito dokonce objektů československých opevnění.[14] Jak se válka prodlužovala, začalo se i na Hlučínsku čím dál více profilovat válečné hospodářství. Byly rušeny živnosti nepotřebné pro válku a tradiční továrny byly přeorientovávány na válečnou výrobu.

Od roku 1943 začalo docházet k totální mobilizaci pracovních a vojenských sil. Již i penzisté byli reaktivováni do původních zaměstnání a kdo mohl, konal strážní službu u protiletecké obrany, či hlídal maketu Vítkovických železáren, která vyrostla poblíž Koutů, aby mátla spojenecké bombardéry[15]. K armádě začaly rukovat dokonce i některé ženy, a to k různým službám a nebojovým jednotkám. Hlučínskem začaly proudit zástupy migrantů, atˇ již prchajících Němců či věznˇů z koncentračních táborů.

V rodinách byli ubytováni němečtí vojáci. Také se začaly množit případy dezercí, jelikož někteří „Moravci“, zejména mladší ročníky, utíkali od prvoliniových jednotek, aby se ukryli v nedalekých rodných vsích. Časté popravy dopadnuvších dezertérů tedy nebyly ničím neobvyklým. Bylo to strašné, válka končila a úřadující nacisté, jimž hořela půda pod nohama, ještě stačili napáchat tak strašné zločiny. Nejhrůznější byla poprava 24 dezertérů pod Vinnou horou u Hlučína.

Hlučínsko leželo na severu životně důležité ostravské průmyslové oblasti. Když se k ní blížila Rudá armáda, bylo zde budováno obranné postavení, stará linie opevnění z první republiky byla znovu obsazena a připravovala se klást tuhý odpor[16]. Hitler se Ostravy nechtěl za žádnou cenu vzdát. Boje[17] byly dlouhé a tvrdé, bohužel za nemalé účasti civilního obyvatelstva, které často přicházelo o střechu nad hlavou a v podstatě se proti své vůli nacházelo v bitevní zóně. Nastaly bohužel i paradoxní situace, kdy proti sobě stál čech proti čechovi, respektive Moravec proti Moravci. Několik Moravců se nacházelo také v řadách 1.československé samostatné tankové brigády a mnoho jich na obou stranách během ostravské operace položilo své životy.

Hlučínsko bylo válkou nejvíce poničený region, nebylo vesnice, kde by nebylo poškozených, či zničených domů. Nebylo rodiny, jež by neoplakávala svého příbuzného. Válka si zde vybrala krutou daň a to ještě měl přijít mír, který s sebou přinášel další strasti.

 

Ve druhé světové válce bojovalo na 12 000 Moravců a takřka 3 000 jich padlo. Na 5 000 se jich vrátilo domů zraněných nebo zmrzačených a téměř na každém válka zanechala psychické následky.  Po válce je ještě čekala vojna u československé armády, kde museli jako frontoví veteráni snášet šikanu mladších poddůstojníků. Většina bývalých vojáků musela nastoupit na těžkou práci v ostravských dolech a nálepka vojáka Wehrmachtu je provázela po celý další život.



[1]       Moravci jsou specifická národnostní skupina žijící na území Ratibořska. Začala se formovat po roce 1742, kdy se jejich domov stal součástí Pruského království. Původně se jednalo o Moravany, kteří se ale za 180 let pruské nadvlády výrazně proměnili v německy smýšlející obyvatele s moravskými kořeny.

[2]       Gawrecki D. a kol: Dějiny českého Slezska 1740-2000, str. 303

[3]       Gawrecki D. a kol: Dějiny českého Slezska 1740-2000, str.303

[4]       Kol. autorů: Pozdrav z Hlučínska, str. 14

[5]       Plaček V.: Prajzáci, aneb k osudům Hlučínska 1742-1960, str.35 až 38

[6]       U obce Píšť se dlouho nevědělo, jestli má z historického hlediska náležet ČSR. Jako důkaz posloužil nápis v českém jazyce na soše sv. Jana Nepomuckého z roku1732. Nápis byl psán českým švabachem ve znění: Ze samé štědroty chudých lidí, byla postavena socha svatého Jana Nepomuckého pod Jiřím Šustrem farářem 1732.  Když Píšť v roce 1938 připadla Německu a do vedení obce se dostala NSDAP, byl nápis ze sochy odstraněn, místní starosta Max Wallner dokonce uvažoval o samotném odstranění sochy sv. Jana Nepomuckého, ale tento čin by vyvolal velké pobouření v řadách místního silně katolicky založeného obyvatelstva.

[7]       Gawrecki D. a kol: Dějiny českého Slezska 1740-2000, str.306

[8]       Plaček V.: Prajzáci, aneb k osudům Hlučínska 1742-1960, str. 36

[9]       Plaček V.: Prajzáci, aneb k osudům Hlučínska 1742-1960, str. 40

[10]       tamtéž

[11]       Jednalo se jednak o klasická zaměstnání, kdy lidé zaměstnaní v Německu každý den přecházeli hranice a večer se zase vraceli domů, ale velmi často šlo o různé sezónní práce, většinou se takovýto zaměstnanec, či spíše brigádník odstěhoval na sezonu do Německa a pak se zase vrátil zpátky. Marka byla oproti koruně ve výhodném postavení a i tak byl německý plat 4 až 5krát vyšší než český, což pomáhalo živit velké rodiny (10 dětí nebylo nic nenormálního).  V Německu pracovalo každý rok více jak tisíc lidí a nejen mužů, v druhé polovině třicátých let zde pracovala dokonce tisícovka žen-hospodyněk.

[12]       Plaček, V.: Prajzáci, aneb k osudům Hlučínska v letech 1742-1960, str. 87

[13]       Reichsarbeitsdienst, Říšská pracovní služba. Hoši před nástupem na vojnu a dívky po dosažení plnoletosti si museli odbýt půlroční pobyt u RAD, kde vykonávali jednak veřejně prospěšnou činnost a jednak byli vedeni k obrazu strany a režimu. Oddíly RAD měly vojenskou organizaci a prováděly opravy komunikací, toků řek, pomáhaly v zemědělství…

[14]       na objektu MO-S 23 Chlupáč se dodnes dochovaly nápisy francouzských zajatců. Tyto nápisy bohužel chátrají a brzy nenávratně zaniknou.

[15]       Kromě sovětského bitevního letectva podnikala na Hlučínsko nálety i 8. americká letecká armáda, jejíž strategické bombardéry operovaly z italských letišť.

[16]       Od postavení těžkých objektů na Hlučínsku uběhlo 8/9 let, byly jim vytrhány veškeré pancéřové prvky, tzn. zvony, kopule a střílny, vnitřní vybavení včetně zbraní bylo demontováno a zbraně byly odvezeny na Atlantický a Západní val. Takto si Němci objekty sami znehodnotili, a třebaže se pokusili své chyby napravit např. vybetonováním provizorních střílen, či zaslepením otvorů po zvonech, nemohly tyto nekvalitní úpravy nahradit původní prvky. Také systém překážek byl nenávratně zlikvidován. I přes tyto značné nevýhody a zastaralost objektů byly bunkry nebezpečným protivníkem a boje o ně byly nebývale tvrdé. Taktika byla většinou taková, že v samotném objektu se nacházela pouze kulometná výzbroj (s výjimkou západní části úseku OP) a původní PT kanon nahradila tanková technika, či PT kanony v týlu za bunkrem. Na Hlučínsku se v podstatě o pevnosti bojovalo lokálně, protože hlavní postup probíhal mezerami v linii.

   Často je omílán mýtus o tom, že opevnění musely dobývat jejich bývalé posádky – bývalí příslušníci hraničářského pluku 4. Dnes již víme, že jediným bývalým příslušníkem tohoto pluku, který se zúčastnil ostravské operace, byl škpt. Emanuel Šrámek, velitel 3. praporu 1. československé samostatné tankové brigády.

[17]       Ostravská operace se Hlučínska dotkla teprve ve 3. fázi, první dvě fáze počítaly s dobytím Moravské Ostravy z východu od českého Těšína a následně severovýchodu, ale ani jedna neuspěla. Pak se velení 4. Ukrajinského frontu (dále jen 4. UF) rozhodlo o obchvatný útok ze severu až severozápadu. Jak již bylo řečeno, na Ostravu útočil 4.UF pod velením generála I. J. Petrova (posléze vystřídán A. I. Jeremenkem) 4. UF měl v podřízenosti 3 armády, 1 gardovou a 1 leteckou armádu, nesmíme zapomenout ani na československé jednotky v jeho řadách a sice 1. čs. smíšenou leteckou divisi a 1 čs. samostatnou tankovou brigádu  (dále jen 1.čsstb). Proti nim stála skupina armád Střed polního maršála Ferdinanda Schörnera a zejména podřízená 1. tanková armáda generála Heinriciho (později vystřídán Nehringem).

    Pokus o vytvoření předmostí na Odře u Tworkova nevyšel, proto byly původní československé hranice dosaženy nikoli u Píště, ale několik kilometrů západněji u Sudic, toto první překročení hranic na Hlučínsku se odehrálo 28. března. Překročení československým vojskem nastalo až 15. dubna a to 2. a 3. praporem 1. čsstb, jednalo se o první vkročení československého vojáka, pomineme-li paravýsadky, na území Čech a Moravy. Následně se odehrály velmi tvrdé boje plné tankových bitev. Veškerá tíha útoku ležela zejména na 1.čsstb, která byla v podstatě jediná větší samostatná tanková jednotka 38. armády. Nejtěžší průlomové boje zasáhly zejména Sudice, Albertovec, Bolatice a oblast od Kravař po Benešov. Pak brigáda překročila Opavu, a tím opustila Hlučínsko.